Vlevo: Jana Laštovka ve svém letenském bytě před obrazem Filipa Švehly | Foto: Anna-Marie Křížová / vpravo: obraz Jana Herese | Zdroj: archiv Jany Laštovky

Jak vysvětluje Jana Laštovka: „Můžete začít malou grafikou a během let se propracovat k větším obrazům.“ V době, kdy projekt zakládala, žádná online galerie nefungovala a mnozí ji od jejího snu odrazovali. Od jejího vzniku před deseti lety se na poli prodeje umění mnohé změnilo. Jana však dokazuje, že skrze neutuchající zápal, budování kvalitních vztahů a vytříbený čich na mladé talenty jde uspět i v takto konkurenčním prostředí. 
 

Obrazy je Jana ve svém letenském bytě obklopená. Spousta z nich navíc ještě čeká na zavěšení. Podle ní to není interiér, který určuje, kam si daný kus umění zavěsíte, vybírat byste měli pocitově, srdcem, nehledě na to, zda se hodí nad sedačku. A vyvrací i další mýtus, že umění nejde dohromady s dětmi či zvířaty. Její výmarský ohař Enrique a britská kočka Monika, kterou Jana zdědila po svém dědečkovi, jsou toho důkazem. „Mezi svými přáteli a známými jsem si dělala průzkum, z něhož vyšlo, že velká část lidí do galerií vůbec nechodí. V Česku do těch menších nechodí lidé rádi také kvůli tomu, že se tam necítí komfortně, mají pocit, že se k nim kustodi a galeristi chovají arogantně, což se opravdu někdy bohužel děje, nebo že si jich nevšímá nikdo,“ popisuje situaci Jana, pro niž byly částečně i tyto výpovědi podnětem pro to, svůj sen o internetové galerii konečně zrealizovat.      

 

Vlevo: obraz Filipa Švehly, vpravo: obraz Pavla Samlíka | Zdroj: Archiv Jany Laštovky

„Několikrát jsem si říkala, že to zabalím.“  

Nápad na založení podobné galerie, jako je Young Real Art, jste dostala ale už při studiu na AVU. Je pro vás Young Real Art nyní splněným snem?  

JANA: Po pracovní stránce určitě, jsem neskutečně ráda, že galerie po letech funguje tak, jak jsem si kdysi představovala.  

Kdybyste před těmi deseti lety, kdy jste galerii založila, věděla, co vše to obnáší, šla byste do toho znova?  

JANA: Ne (smích). Ale hrál v tom roli fakt, že žádná čistě online galerie s uměním neexistovala. Takže to byl takový pokus. V té době lidé začínali nakupovat na Aukru či eBay starožitnosti, elektroniku, celkově dražší věci, takže jsem si říkala, že to zkusím. Proč by si online nemohli koupit i umění?  

 

Čistě internetovou galerie založila Jana Laštovka v roce 2013. | Foto: Anna-Marie Křížová

Vy jste na celou galerie sama, pokud se nepletu…  

JANA: Ano, ale bez skvělých spolupracovníků bych se neobešla. Technickou stránku zajišťuje skvělý IT Tomáš Srna, který zrealizuje všechny mé lehké i složité nápady. Grafiku si dělám sama, moje dlouholetá reklamní praxe mi opravdu pomáhá. Dále spolupracuji s kamarádkou Hedvikou Chau v Londýně, jež se stará o překlady a newslettery. Úžasné texty nám píše Alice Jedličková z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, této pomoci si moc vážím.    

Nastala tedy někdy chvíle, kdy jste si říkala, že to zabalíte?  

JANA: Několikrát jsem si říkala, že to zabalím, ale na druhou stranu mám svou práci opravdu ráda. Teď už bych ji nemohla opustit ani kvůli samotným umělcům, které v galerii mám. Za tu dobu jsem si s nimi vybudovala opravdu dobré osobní vztahy.  

 

Jana Laštovka se uměním ráda obklopuje i u sebe doma. | Foto: Anna-Marie Křížová

Jak dlouho vám trvalo, než jste s chodem galerie začala být spokojená?  

JANA: Já bych řekla, že se to stalo relativně rychle. Na začátku jsem k sobě měla ještě kamarádku, jež se starala o PR. Měla spoustu dobrých kontaktů a fungovalo to skvěle, vycházely o nás články, což nám pomáhalo. Pokud jsme zmínili, že jsme první čistě online galerie v Evropě a navíc zastupujeme studenty českých a slovenských výtvarných škol, lidi to bavilo. Naše spolupráce se ale po krátké době bohužel rozpadla. Zpočátku to fungovalo tak, že si lidé kupovali spíše menší věci, grafiky i fotky a až časem si zákazníci a v dnešní době už i sběratelé začali kupovat i velká plátna. Tím se naše fungování hodně posunulo.  

Jaké výhody přináší rozhodnutí nezávisle působit jako čistě internetová galerie bez spojení s kamennými prostory?

JANA: Záměrně jsem to takto vždy chtěla. Teď už jsou samozřejmě i jiné online galerie. Hlavní výhodu spatřuji v tom, že si můžete díla prolistovat, přemýšlet, co vás baví, a co naopak nebaví, můžete sledovat tvorbu oblíbeného autora. V kamenných galeriích musí být ceny jinde, protože tam jsou provozní náklady a musíte mít ještě někoho k sobě. My se každý rok prezentujeme na veletrhu Art Prague i z toho důvodu, že jsme jen online. Máme ale v plánu i trochu jinou formu výstav, což je něco, čemu se v současnosti hodně věnuji. Půjde o živou prezentaci umělců, na níž se můžete těšit doufám co nejdřív. Několik let již také rekonstruuji pseudorenesanční faru za Prahou, kde je ateliér a pokoj pro umělce. Kdokoli z nich za mnou může přijet a tvořit.  

 

Art Prague s Janem Heresem, instalace obrazu Filipa Švehly | Zdroj: archiv Jany Laštovky

Vybírejte srdcem  

Vidíte za dobu vašeho působení posun v tom, jak Češi umění nakupují?  

JANA: Určitě. Já jsem tedy původně galerii zakládala s „claimem“: Be original, Buy original. Chtěla jsem cílit na lidi v reklamkách, kde jsem předtím působila, na lidi kolem filmu, třicátníky, čtyřicátníky, již mají tak nějak vše – byty, auta, jsou zajištění. To se ale ze začátku vůbec nedělo, což mě překvapilo. Se všemi zákazníky osobně komunikuji, nákup není anonymní proces, a proto vím, že zpočátku to spíše byli lidé ve věku našich rodičů a prarodičů. Změnilo se to v posledních pěti letech, kdy si začali obrazy nakupovat mladší lidé. Jednou se mi třeba stalo, že se studentovi z fildy líbil obraz od Evy Fajčíkové, který ale stál přes třicet tisíc korun. Koupil si ho na splátky a od autorky dostal navíc velkou slevu. Měly jsme radost, že si ten obraz vybral někdo, kdo ho opravdu chce.  

Co byste poradila lidem, kteří nemají s nákupem originálních děl zkušenosti? Podle čeho nakupovat?

JANA: Dost často mě ti, kteří nemají zatím jasnou představu, kontaktují s prosbou o radu, jak se v nabídce zorientovat. Většinou jim poradím, ať sledují konkrétního umělce, jehož tvorba k nim nejvíce promlouvá, nebo je navedu na někoho, kdo je stylově podobný nebo ze stejného ateliéru. Říkám všem, ať si vybírají pocitově. Je důležité si vybrat obraz tak, aby se vám s ním dobře žilo, a ne podle toho, jak vám pasuje do interiéru nebo zda se jedná o dobrou investici.  

 

Instalace obrazu u zákaznice s Alžbětou Rajchlovou | Zdroj: archiv Jany Laštovky

Mají lidé zájem navštívit i ateliér umělců a podívat se před nákupem na obrazy osobně?  

JANA: U dražších děl je samozřejmě možnost domluvit se mnou návštěvu ateliéru u umělce, ale není ideální, pokud člověk k umělci zamíří přímo. Mnoho lidí si neuvědomuje, že umělci také pracují a potřebují na tvorbu klid a soukromí. Stejně jako se nechodíte dívat na někoho do kanceláře, jak pracuje, nemůžete vtrhnout k umělci do jeho ateliéru bez ohlášení, což už se mi také několikrát stalo. Další možností je přijít si prohlédnout obraz přímo ke mně do kanceláře. Výhodou je, že v reálu jsou díla opravdu působivější, než když se na ně díváte jen na monitoru. Lidé ale obrazy zpravidla nevracejí, nákup si opravdu hodně rozmýšlí, předchází mu dlouhá komunikace. Také si můžete nový obraz zarezervovat na týden až čtrnáct dní a popřemýšlet, jaký z nich nakonec koupíte.  

Umění k vám domů  

Lidé mají často předsudky, že umění, potažmo design je nedostupný, určený jen pro určitou skupinu bohatých lidí. Jak byste jim tuto představu rozmluvila?  

JANA: To se právě snažím svou galerií. Chtěla jsem zrovna nejen těmto lidem ukázat, že si je možné koupit opravdu kvalitní umění od pár set korun. Je možné začít třeba právě grafikami. Stává se pak, že se ke mně lidé často vrací pro větší kousky, začne je to bavit.  

 

Jana Laštovka je uměleckými díly obklopena i u sebe doma. | Foto: Anna-Marie Křížová

Podle čeho určujete cenu děl, která v galerii máte?  

JANA: Záleží na tom, v jakém ročníku umělecké školy daný student je nebo kolik let je po škole. Prezentuje se někde? Má bohatou výstavní činnost? Má za sebou stáž? Třeba Honza Heres nebo Filip Švehla byli u mé kamarádky galeristky v Miami, Filip byl dále i v New Yorku. Ty věci se propojují, vše to hraje roli. Je důležité, zda vystavujete v kamenných galeriích, přestože já sama ji nemám.  

Umí s cenotvorbou pracovat sami mladí umělci?  

JANA: Je to těžké, někdy mají nereálná očekávání. Často už při škole by chtěli své obrazy prodávat rovnou za stejné ceny jako jejich starší, zkušenější kolegové, kteří mají náskok deset let. Pokud je někdo ve třeťáku na AVU, nemůže prodávat obrazy za stejné ceny jako někdo, kdo má za sebou desítky výstav. U nás na webu je to dobře vidět, levnější díla jsou od těch umělců, kteří studují nebo jsou pár let ze školy. To se snažím dodržovat. Je důležité, aby umělec rostl postupně.  

Jak často musíte s umělci řešit rozdílná očekávání?  

JANA: To řeším docela často. Někteří umělci mají pocit, že by jejich obrazy měly zdražit například teď s inflací. Já jim na to ale říkám, že takto to nemůže fungovat, zákazníci, sběratelé si ceny pamatují, nemůže to skokově vyletět o desítky procent. Problém je ale také často na straně kamenných galerií, kde jsou provize úplně jiné.  

 

Umělce, jejichž díla galerie nabízí, si Jana vybírá na základě zhlédnutých výstav, klauzurních a diplomových prací. | Foto: Anna-Marie Křížová

Můžete uvést kolik?  

JANA: Je to často až 100 % k autorské ceně, ale není to pravidlem. Podmínky v komerčních galeriích jsou různé. Nevyplatí se jim tedy někdy ani prodávat díla za ceny, které mám na webu já. To, že mě někdo bude tlačit k tomu, abych uměle cenu zvyšovala, jsem tedy nečekala. Víckrát se mi stalo, že přišel galerista, který mi umělce přebral. Když jsem galerii zakládala, netušila jsem, že se něco podobného bude dít. Můj právník to přirovnává k obchodování s fotbalisty (smích). Já nové talenty často objevím, odprezentuji jejich tvorbu a pak si je přebere větší „žralok“. Pro mě zásadní umělci se mnou ale zůstávají a jsem nesmírně ráda, že jsou u mě rádi. Máme skvělé vztahy, chodím si k nim pravidelně nové věci vybírat do ateliérů.  

 

Pavel Samlík: Ferrari | Zdroj: Archiv Jany Laštovky

Je stejná rivalita i mezi online galeriemi?  

JANA: Se svými umělci mám podmínku exkluzivního zastoupení, pouze ale mezi online galeriemi. Tak osm let zpátky vzniklo hodně nových online galerií. Zřejmě si všichni mysleli, že si na web nasázejí obrazy a bude to samo fungovat. Vím, že bohatí podnikatelé často sponzorovali a sponzorují své děti v galerijní činnosti. Ono to ale trvá, vybudovat si síť umělců, vybrat a připravit díla k prezentaci, což samozřejmě není levná záležitost. Když jsem to viděla, říkala jsem si, jak je možné, že někdo vybuduje svůj web tak rychle. V posledních letech ale neznám českou čistě online galerii, která by byla konkurencí.  

 

Jan Heres je jeden z prvních deseti umělců, jehož díla Jana nabízela ve své galerii. (záznam pro ČT na Art Prague) | Zdroj: archiv Jany Laštovky

„S umělci si musíte sednout.“  

Jak probíhá proces výběru umělců a děl pro Young Real Art a jakými kritérii se při tomto výběru řídíte?

JANA: Všechny umělce si vybírám pouze sama, nejde se k nám přihlásit. Chodím na klauzury a výstavy a když mě něco baví, oslovím autora přímo. Pokud má on sám zájem, pobavíme se o spolupráci. Je pro mě důležité, abychom si sedli lidsky. Tím, že jsem sama na AVU studovala, na většině pražských škol znám profesory osobně, průběžně sleduji, kdo tam studuje a co tvoří.  

Jde z vašeho pohledu zobecnit, zda jsou dnešní studenti, mladí umělci obecně v něčem jiní než generace studentů před deseti, dvaceti lety?  

JANA: Zrovna nedávno jsem si o tom povídala s Bárou Fragnerovou, se kterou se znám od dob, kdy jsem studovala na AVU. Od té doby, co jsme studovali, se mnohé změnilo. Samozřejmě je to možnost lepší prezentace děl v galeriích, na sociálních sítích, což dříve nebylo. Hlavní rozdíl je ale podle mě v lifestylu a v tom, co si dnešní studenti mohou po finanční stránce dovolit. Dnes má skoro každý sdílený nebo vlastní ateliér, mohou si kupovat kvalitní barvy. Jinak také fungují ve vztazích. V době, kdy jsme my studovali, jsem AVU říkala vysoká narkomanská a alkoholická. Kouřilo se samozřejmě všude, strašně se během studia pilo, chodilo se do pochybných hospod, všichni do sebe lámali jedno pivo za druhým nebo se šlo na vernisáž, kde se taky hodně pilo (smích). To bylo den co den. Já jsem musela každý den po škole chodit do práce a životní styl mých spolužáků nebyl nic pro mě. Samozřejmě, že současní studenti také chodí do klubů, baví se, ale není to už v tom extrému, jak jsem to zažila já. Velmi mě například těší, že většina umělců, co znám alespoň já, má dlouhodobé partnerské vztahy a docela brzy zakládá rodiny.  

 

Art Prague 2023 - vlevo: Jan Harant, vpravo: Leoš Suchan | Zdroj: archiv Jany Laštovky

Ráda bych věděla, zda se samotní umělci zajímají o to, kdo si jejich díla kupuje. Stalo se vám někdy, že daný umělec odmítl někomu své dílo prodat?  

JANA: Ne že bychom vedli dlouhé politické debaty, ale vím, kdo koho volí, kdo má jaké názory ať na současnou domácí či zahraniční politickou scénu. Je to pro mě také velmi důležité. Vím, že několik autorů, se kterými jsem to probírala, by některým sběratelům obraz neprodalo. Nechci ale jmenovat.  

Uživit se uměním  

Dá se po dokončení školy uměním uživit?  

JANA: Dřív to bylo téměř nemyslitelné. Během studia někdo něco výjimečně prodal a to se na něj koukali skrz prsty, filozofie školy byla takto nastavená, že se jednoduše neprodává. To se od té doby hodně změnilo. Proto jsem ale také galerii založila, aby umělci nemuseli prodávat boty v supermarketu nebo pracovat celý život v baru. Dříve člověk skončil AVU a pravděpodobnost, že bude dělat nakonec úplně v jiném oboru, byla hodně vysoká. Teď je v každém větším městě umělecká škola – v Ostravě, Liberci… To jsou stovky umělců, kteří ze škol vycházejí, a logicky se nemůže každý uživit. Pro mě je výhra to, že u svého oboru člověk zůstane, třeba i na nějakou dobu jen částečně. Na prvním místě by nemělo být za každou cenu prodávat a produkovat stovky děl. Některé galerie ale umělce tímto směrem tlačí, což je velice špatně.  

 

Jana Laštovka s Leošem Suchanem | Zdroj: Archiv Jany Laštovky

Máte za tu dobu, co provozujete galerii, někoho, na koho jste opravdu hrdá?  

JANA: Nerada někoho vyzdvihuji a preferuji, ale musím zmínit Filipa Švehlu. Je to první umělec, kterého jsem oslovila. Doteď si pamatuji, jak jsme seděli na zahrádce na kávě a já se bála mluvit nahlas, aby mi můj geniální nápad nikdo neukradl (smích). Pak i Honza Heres, Jarka Kadlecová, Honza Harant, Adéla Jirků, Matěj Lipavský, Tomáš Honz, Leoš Suchan, kteří byli z AVU, Filip Pošivač z UMPRUM nebo Adam Kencki a Pavel Samlík z Fakulty umění Ostravské univerzity. To byli lidé, kteří se mnou začínali. Bylo jich na začátku při spuštění galerie deset. Vůbec nevěděli, do čeho jdou. Jejich růst vnímám opravdu rok od roku a jsem strašně ráda, že jsou stále se mnou. Samozřejmě jsou i další, kteří jsou v YRA pár let a u nichž již teď vidím pokrok a baví mě sledovat a vybírat nová díla. Už teď se těším na klauzurní práce, věřím, že zase někoho nového objevím.

 

Instalace obrazu s Pavlem Samlíkem | Zdroj: archiv Jany Laštovky

 

Odkaz na článek zde.