Kresba

Kresba je výtvarná disciplína, při které je na papír či jiný dvojrozměrný povrch nanášena lineární stopa kresebného prostředku. Tím je nejčastěji tužka, uhel, rudka, pero, tuš, křída, pastel; používají se rovněž gumy, fixy apod. . Moderním ekvivalentem těchto technik je elektronická kresba.

Kresba je nejstarším dochovanou formou lidského vyjádření, která, jak se předpokládá, předcházela psané formě jazyka, jak dokládají jeskynní malby Homo sapiens sapiens z období před 30 tisíci lety.

      

Pro svou bezprostřednost a materiální nenáročnost je kresba považována za základ všech ostatních druhů výtvarného umění. Často je využívána jako přípravný koncept, tzv. skica, je ovšem svrchovanou samostatnou výtvarnou disciplínou a mnohými umělci je považována za tu nejobtížnější. 

Oproti jiným plošným disciplínám, např. malbě, bývá kresba charakterizována tím, že je lineární, nevzniká mísením více barev, pracuje jen s částečným pokrytím podkladu apod. Tyto znaky ovšem nejsou pravidlem a zejména v moderním umění 20.století je časté zpochybňování tradičních podob kresby: hovoří se např. o “kresbě v prostoru” na pomezí kresby a sochařství apod. . To platí i pro současné umění, kdy vedle sebe koexistují kresba v tradiční i experimentální podobě.

Kresba může mít mnoho forem, od realistické, jejíž rozkvět sledujeme v evropském umění od dob renesance, po imaginativní, jak jí známe z mnoha mimoevropských kultur, ale také z období modernismu, kdy jednu z původních rolí realismu, tedy zachycení podoby, převzala fotografie.

    

F.X.Šalda: “..kresba, umění zkratky,rytmického zjednodušení a prohloubení, interpretace a soudu světa a života.” /F.X.Šalda, Boje o zítřek, 1905/

Edgar Degas:  “Kresba není to, co člověk vidí, ale co umožňuje vidět jiným.” /Richard Kendall, Degas vlastní rukou, 1987/

 

Malba

Malba je výtvarná disciplína, při níž je na pevný podklad nanášena barva, pigment nebo jiné médium. K tomu se obyčejně používá štětců, ale také jiných nástrojů jako jsou špachtle, spreje, airbrushe, houby apod. . Nejčastějšími podklady jsou plátno, papír, karton, sklo, dřevěné či kovové desky, trojrozměrné objekty nebo zdi. Tradičně používané jsou olejové barvy, vodou ředitelné tempery, akvarel či akrylové barvy.

Společně s kresbou je malba nejstarším známým dokladem lidského vyjádření (jeskynní malby z období před 30 tisíci lety).

Základem malby je barva, která je stavebním prvkem obrazu a je zároveň nositelem estetického a symbolického náboje.  Na rozdíl od kresby jsou pro malbu charakteristické vztahy barev, které určují výslednou barevnost a atmosféru obrazu.

Malba jako druh tvůrčího vyjádření má nepřeberné množství podob. O jejím pojetí vypovídá barevnost, kompozice, zda je malba abstraktní či zobrazivá, míra její iluzivnosti atd. . Napříč dějinami evropského umění sledujeme střídání různých přístupů k malbě. Období racionálně uměřeného či idealizovaného realismu v renesanci střídá smyslově exaltovaná nadsázka v době baroka, v moderním umění pak vidíme rozkvět abstraktního malířství atd. .

V období modernismu přestávala být malba chápána ve striktně tradičním smyslu a byla do ní zahrnuta např. koláž (v období  kubismu), nebo experimenty s netradičními materiály: průmyslové barvy, písek, dřevo, reliéfní malba apod. . V pluralitním  světě současného umění vedle sebe existují všechny myslitelné druhy malby, jak tradiční tak experimentální.

Edgar Degas:  “Umět malovat spočívá v tom, že kapku benátské červeně orámujete takovou barvou, že vypadá jako rumělka.” /Richard Kendall, Degas vlastní rukou, 1987/

Maurice Denis: “Pamatujte, že dřív než se obraz stane bitevním koněm, ženou, nebo jakýmkoliv příběhem, je to v podstatě plocha pokrytá barvami podle určitého pořádku.” /https://en.wikiquote.org/wiki/Maurice_Denis /

 

Grafika

Umělecká grafika je disciplína, při které je pomocí některé z grafických technik ručním řemeslným způsobem zmnoženo umělecké dílo na daný počet exepmlářů. Během tohoto procesu získává dílo jedinečné prvky, které jej odlišují od pouhé reprodukce, a každý exemplář je tak pokládán za originál.

Tisk vzniká přenosem tiskařské barvy z matrice nebo z připraveného síta na list papíru či jiného materiálu. Běžnými druhy matric bývají kovové desky, obvykle z mědi nebo zinku (na rytinu a lept), kámen a aluminium (na litografii), dřevo (na dřevoryt a dřevořez) a linoleum (na linoryt). Síta vyrobená z hedvábných nebo syntetických látek se používají pro sítotisk.

Soubor tisků vytvořených z jedné matrice tvoří “náklad”. Od 19. století umělci obvykle jednotlivé tisky nákladu signují a číslují. Matrice je následně zničena, aby nebylo možné z ní dále tisknout. Náklad obvykle nepřesahuje počet 100 tisků; některé techniky (suchá jehla, mezzotinta) umožňují vytvořit zhruba jen 40 až 50 kvalitních tisků, protože desky se tiskem opotřebovávají.

Grafiky dělíme do několika kategorií:

Tisk z výšky - Funguje na principu reliéfu: z desky je odebírán negativní materiál v okolí kresby (odebrané oblasti budou na tisku bílé). Zůstává reliéf zobrazovaného motivu. Na vyvýšená místa je nanesena tiskařská barva. K tomuto druhu tisku není třeba tiskařského lisu a je možné jej tisknout v knihařském lisu nebo přiložit list papíru a přejet válečkem. Tímto způsobem vzniká dřevořez, dřevoryt a linoryt.

Tisk z hloubky - Tento druh tisku vychází z rytí, které umožňuje jemnější práci, než předchozí technika. Výjev se ryje nebo leptá do destičky ze zinku, mědi, oceli nebo hliníku. Následně se vetře barva do vyrytých či vyleptaných míst  a tiskne se v lisu na papír. Některé techniky tisku z hloubky mají omezený náklad, protože při něm dochází k rychlému opotřebování destiček. K tisku z hloubky patří rytina, suchá jehla, lept, mezzotinta, akvatinta nebo oceloryt.

  

Tisk z  plochy - U tohoto způsobu tisku zůstává matrice v ploše, je však speciálně upravena. Tisknoucí i netisknoucí prvky se od sebe liší fyzikálně-chemickými vlastnostmi povrchu. Netisknoucí místa přijímají vlhčící roztok, zatímco místa tisknoucí příjímají mastnou tiskovou barvu. Na základě tohoto principu vzniká litografie.

  

Existuje řada dalších grafických technik, které stojí mimo zmíněné kategorie, patří sem např.: sítotisk, monotyp či papírotisk. V moderní grafice se setkáváme s různým kombinováním grafických technik, např. s tzv. soutiskem, kdy dochází k tisku více destiček na sebe.

  

Prvními grafickými tisky byly čínské dřevořezy z šestého století. Nejstarší známá kniha, vzniklá pomocí dřevořezu pochází z 9.století. Mezi nejslavnější grafiky patří např. Albrecht Dürer, Rembrandt nebo Francisco Goya. Moderní evropské umění silně ovlivnila díla mistrů japonské dřevořezby jako Hokusai nebo Hiroshige. Ve druhé polovině dvacátého století zpopularizoval techniku sítotisku Andy Warhol.

 

Lucian Freud: “Součástí práce s leptem je nebezpečí a tajemství. Nevíte, co z něj vzejde. Co je černé, je bílé. Co je nalevo, je napravo. ” /http://www.moma.org/interactives/exhibitions/2007/freud/home.html /

 

Socha

Socha je trojrozměrné výtvarné médium. V případě sochy vzniklé přidáváním materiálu hovoříme o plastice, pokud vzniká odebíráním, jde o skulpturu. Tradičně se v sochařství používají materiály jako kámen, hlína, kov, keramika, dřevo, ale od nástupu modernismu panuje takřka naprostá svoboda, pokud jde o volbu sochařského materiálu. 

Socha byla hlavním prostředkem náboženské zbožnosti ve všech kulturách po celém světě.  Západní tradice sochařství začíná v antickém Řecku, většina mistrovských děl pochází z klasického období. Gotická skulptura ve středověku byla výrazem křesťanské víry. Obrácení se ke klasické tradici antiky v období renesance dalo vzniknout řadě mistrovských děl, např. Michelangelovu “Davidovi”. Modernistické sochařství se vzdálilo tradičním sochařským postupům i důrazu na lidskou figuru a obohatilo se tvorbou objektů a “ready mades” (nalezených objektů). Taky pro současné umění je charakteristické stírání hranic a limitů tradičního sochařství, zároveň však vedle sebe dál existují sochy ve všech podobách.

Základním rozdělením je volně stojící socha (může být umístěná na soklu) a reliéf. Reliéf dělíme na nízký (basreliéf) a vysoký (hautreliéf). U basreliéfu jde o mělké zobrazení, používané např.na mincích, fasádách, náhrobních kamenech apod. V případě hautreliéfu vystupuje např. část figury do prostoru jako tradiční socha. Dále hovoříme o zahloubeném reliéfu, známém např. z egyptského sochařství: plastický motiv je v něm zahloubený, takže nevystupuje nad plochu pozadí. U kontrareliéfu (intaglie) je motiv vyhloubený negativně. Uplatňuje se např. u broušeného skla.

Další dělení je možné na základě sochařské techniky. Odebíráním materiálu (dřeva, kamene) nebo naopak jeho přidáváním (hlína). Techniky jako odlévání umožňují vznik několika exemplářů sochy. 

Moderní a současné umění přišlo s řadou netradičních podob soch, včetně takzvaných zvukových, světelných, kinetických soch atd. V případě “ready mades”, asambláží (jakási trojrozměrná koláž) hovoříme o objektech. Za další, sochařství příbuznou, kategorii současného umění lze považovat instalaci.

Michelangelo Buonaroti: “V každém bloku kamene je ukryta socha a je úkolem sochaře, aby ji objevil.” 

Text: Martin Herold

 

 

Závěrem pozvánka na náš INSTAGRAM YOUNG REAL ART - sledujte naše novinky a život umělců na fotografiích!

Samozřejmě z a zmínku stojí i naše návštěva na VŠVU v Bratislavě, probíhaly zde letní klauzurní práce. Jelikož pro nás není důležitá kvantila, ale hlavně kvalita nabízených děl, vybíráme vše osobně a také se se všemi umělci scházíme a detailně probíráme naši spolupráci. Několik nových úžasných, talentovaných umělců jsme oslovili, naši stávající umělci /Marina Pavlovičová, Juraj Ďuriš, Gábor Szucz/ nám ukázali své nové práce. Brzy se na novinky můžete těšit na našich stránkách!!! 

VŠVU v Bratislavě není jen jedna historická budova v centru města /foto ze včera/, ale další 2 neméně zajímavé části. Další velký komplex budov ukrývá mnoho ateliérů: grafika, nová média, fotografii, šperk, sochu, keramiku... Na stránkách školy se dočtete přesné složení školních ateliérů: "Na svojich katedrách poskytuje vzdelanie vo všetkých troch stupňoch vysokoškolského štúdia v študijných odboroch Výtvarné umenie, Dizajn, Architektonická tvorba, Reštaurovanie a v treťom stupni v študijnom odbore Dejiny a teória výtvarného umenia a architektúry ako aj v celom rade ďalších vzdelávacích aktivít v rámci doplnkového vzdelávania. Organizačné členenie VŠVU nie je koncipované na platforme fakúlt, ale je štruktúrované priamo na dvanásť katedier a Kabinet kresby. V rámci výučby aj akademickej prevádzky to škole umožňuje byť flexibilnou a otvorenou vzdelávacou inštitúciou, ktorá je schopná vytvárať a udržať interdisciplinárne edukačné prostredie s presahmi naprieč celým spektrom všetkých študijných programov."