Velkou oblibu získal tento vynález v 16. století, kdy se temná místnost zmenšila do podoby přenositelné dřevěné krabičky, která byla často doplněna čočkou a zrcadlem, takže výsledný obraz již nebyl při pozorování převrácený. Pro svou práci ji používali četní umělci, např. Leonardo da Vinci, Caravaggio či Vermeer, ale také vědci pro pozorování vesmíru.

 

 

O tom, že světlo umí kreslit tedy víme již 2500 let, ale teprve nedávno jsme se naučili jeho kresby zachycovat. Počátkům fotografie jsme věnovali minulý díl seriálu o uměleckých technikách, tentokrát se podíváme na historické fotografické techniky, které předcházely digitálním fotoaparátům.

 

Heliografie

Na počátku 19. století experimentoval Nicéphore Niépce s fotochemickou technikou litografie (kamenotisk). Na litografickou desku nanesl světlocitlivou vrstvu a pomocí slunečního světla kopíroval roku 1813 kresby a grafické listy. O tři roky později použil kameru obscuru a papír s vrstvou chloridu stříbrného. Tehdy však ještě nedokázal obraz ustálit a ten po čase celý zčernal a zmizel. Po mnoha experimentech s různými světlocitlivými látkami se Niépcovi podařilo kopírovat mědirytinu papeže Pia VII. Použil vrstvu asfaltu rozpuštěného v petroleji na skleněné desce, ani tato reprodukce se však nedochovala. Zřejmě nejstarší dochovanou fotografickou reprodukcí je obrázek chlapce vedoucího koně z roku 1825, kterou Niépce zachytil na měděnou destičku. Francouzská národní knihovna snímek v roce 2002 zakoupila v aukci za 450 000 euro jako národní poklad.

 

O rok později se mu podařilo zachytit pohled z okna svého domu na dvůr s budovami a stromem v pozadí. Do roku 2002 byl tento snímek považován za vůbec nejstarší dochovanou fotografii. Cínovou destičku o velikosti 16 x 20 cm exponoval Niépce 8 hodin, proto jsou na snímku stíny po obou stranách. Obraz byl snímán na asfaltovou vrstvu, která v osvětlených plochách vytvořila bílá místa. Stíny jsou tmavé plochy cínové podložky, vznikly po smytí neosvětleného roztoku asfaltu roztokem levandulového oleje a terpentýnu. Časopis Life snímek zařadil do seznamu 100 fotografií, které změnily svět.

 

Daguerrotypie

Daguerrotypie se stala prvním hojně rozšířeným a užívaným fotografickým procesem. Jejím autorem je francouzský výtvarník a vynálezce Louis Daguerre, který na svém vynálezu pracoval nejméně 23 let. Je třeba zmínit, že na to nebyl sám. Znal se s Nicéphorem Niépcem, spolupracovali spolu, a po Niépceho smrti mu pomáhal Isidor Niépce, syn autora heliografie.

 

 

Daguerrotypii jsme již věnovali prostor v minulém článku o fotografii, proto jen ve stručnosti. Médiem (nositelem citlivé vrstvy) je stříbrná destička (nebo postříbřená měděná destička). Bylo nutné je vyleštit do perfektního lesku. Vložila se do skříňky s krystaly jódu, kde zmodrala – její povrchová vrstva se pomocí jodových par změnila na jodid stříbrný. Již světlocitlivou destičku bylo možné exponovat podle intenzity světla od několika minut po několik hodin (pro dlouhé expozice se používaly speciální držáky končetin a opěrky hlavy, aby se fotografovaní lidé nehýbali a nebyli na snímku rozmazaní).

 

 

Exponovaná destička se vyvolávala parami rtuti. Proces vyvolávání sledoval daguerrotypista skrze speciální okénko a v pravý čas destičku vyndal a proces zastavil. Ustalování se do roku 1840 provádělo horkým nasyceným roztokem kuchyňské soli. Předtím však bylo nutné destičku vložit do roztoku thiosíranu sodného, který z ní vymyl nedotčené halogenidy stříbra - ty by totiž neustále tmavly. Usušené daguerrotypie se musely zasklít a zarámovat, jakýkoli dotek totiž mohl citlivou vrstvu zničit.

 

Kalotypie

Kalotypie je prvním fotografickým procesem, který umožňuje vyrobit více fotografií z jednoho papírového negativu (poprvé se objevuje princip negativ – pozitiv). Objevitelem je Angličan William Fox Talbot, který si svůj vynález nechal patentovat jen dva roky po oficiálním představení daguerrotypie. Narozdíl od Dagueera, který svůj objev daroval světu (byl od něj odkoupen akademií), Talbot patentem zabránil jejímu rychlejšímu šíření.

 

 

Termín kalotypie pochází z řečtiny (κάλο - 'dobrý' a τύπος – 'zážitek') Jedná se o fotografickou techniku, která vychází z techniky fotogenické kresby, při které se na papír kladou předměty (Talbot používal květiny), jejich negativní obraz se dal kopírováním přes další citlivý papír převést do pozitivu. V roce 1839 techniku vylepšil. Papír se namočil do dusičnanu stříbrného, usušil, namočil do jodidu draselného a opět usušil. Před exponováním bylo třeba papír zcitlivit roztokem dusičnanu a kyselinou gallovou. Talbot dosáhl mnohem kratších expozičních časů a navíc přišel s principem negativ – pozitiv, který umožňoval výrobu „neomezeného“ množství pozitivů.

V roce 1851 vylepšil jeho techniku Gustav Le Gray, který papíry voskoval, a tak zvýšil jejich trvanlivost. Takto upravený papír byl při správných podmínkách (temno a chlad) citlivý ještě dva týdny po usušení. Stejný rok byl ovšem i počátkem konce kalotypie. „Viníkem“ je Frederick Scott Archer, vynálezce mokrého kolodiového procesu.

 

Mokrý kolodiový proces

Tento proces dokázal skloubit výhody obou výše jmenovaných fotografických procesů – ostrost snímků, reprodukovatelnost, krátké expoziční časy - avšak ani on nebyl bez chybičky. Frederick Scott Archer smíchal kolodium s jodidem draselným a naléváním na čistou skleněnou tabulku vytvořil film, který se zcitlivoval v roztoku dusičnanu stříbrného. Sklo, na rozdíl od papíru, nepřenášelo při kopírování na papír svou strukturu, výsledné fotografie tak byly mnohem ostřejší. Kyselinu gallovou nahradil Archer kyselinou pyrogallovou, která dále zkrátila vyvolávací časy.

 

 

Nevýhodou tohoto procesu je fakt, že kolodium rychle schne a musí se exponovat za mokra. Fotograf proto musel desky připravovat těsně před fotografováním, musel s sebou vozit nebo nosit příruční laboratoř a temnou komoru. Druhou nevýhodou je hmotnost a křehkost skla. Pokud se fotograf nechtěl po několika snímcích vracet domů pro další materiál, musel dostatek tabulek nosit s sebou. Fotografické maringotky tažené koněm byly tehdy docela běžné. A podobně jako daguerrotypie byl i mokrý kolodiový proces trochu nebezpečný – výsledná směs kolodia a dusičnanu stříbrného byla výbušná. Výhody ovšem výrazně převažují nad nevýhodami, možná proto se mokrý kolodiový proces používá v umělecké fotografii i v 21. století. Dá se říct, že dnes zažívá druhý zlatý věk.

 

                                 

 

Historických fotografických technik je ještě mnoho, pokračovat budeme zase někdy příště. Do té doby si můžete prohlédnout novinky našich umělců, které do galerie přidáváme každý den.

Všechny použité fotografie (kromě úvodní) pocházejí ze stránek Wikimedia Commons.