Chánová Lenka

Profil umělce

Dýchání. Nad akvarely a tisky Lenky Chánové

V roce 2017 proběhla médii diskuse o plakátu zvoucím na 70. ročník filmového festivalu v Cannes. Byla do něj vkopírována fotografie mladičké Claudie Cardinalové: jak se s rozesmátou pusou, s rozvířenou sukní a rozhozenými vlasy otáčí v radostném tanci. Srovnání plakátu se snímkem ukazovalo, že oproti originálu byla půvabná postava nepřehlédnutelně zeštíhlena. Mnozí kritici to posoudili jako další příklad vizuální manipulace s obrazem ženského těla, a tedy projev manipulace s ženskou tělesností vůbec. Sama herečka byla smířlivější: lichotivou transformaci beztak nádherné fotografie vyložila jako projev obecné schopnosti filmového umění udělat z lidské postavy snovou. 

Lenka Chánová do své série akvarelů tematizujících ženskou postavu v pohybu zařadila obraz nazvaný Síla. Vidím, ba slyším ho jako jakési zrcadlové echo výše zmíněného portrétu. Pozor, je to opravdu jen ozvěna, ne otisk: Tvář je totiž – jako ve většině autorčiných děl – anonymizována, a to přirozeně, zakloněním šíje a odvrácením. To, co je na obraze nejdůležitější, jsou nohy tanečnice, jež se lehce a přitom s naprostou jistotou dotýkají neviditelného povrchu. Odpoutávat se od země s jistotou, že se s ní zase bezpečně spojím – to je něco, co tanečníkům my ostatní, dnes nejčastěji přikovaní k monitoru, můžeme jen závidět. Síla tanečnice však vyzařuje i z roztočené bohaté sukně, takové, jakou dnes ani přes široké rozpětí módních alternativ nikdo nenosí. Škoda. Ve zkratce zobrazená rozvlněná sukně (chcete-li vědět, proč o ní tak mluvím, podívejte se na Drapérii Leoše Suchana, která jako by byla „zvětšeninou“ ze starých maleb světců) v sobě přímo koncentruje ženskou energii. Bude-li se ten, kdo má akvarel doma, cítit skleslý – stačí, aby se na obraz podíval a zhluboka se nadechl… 

Síla odkazuje ke dvěma profilovým tématům Lenčiny tvorby současně: jednak je to již zmiňované zobrazení – řekla bych „spokojeného“ – ženského těla v pohybu, třeba při cvičení jógy nebo ve slastném ranním protažení. Druhý tematický okruh bychom mohli označit jako „glamour“: koketně sražená kolínka Marilyn Monroe na stejnojmenném obraze diváka přímo vybízejí k doplnění slavného portrétu hvězdy, ale zároveň jsou i narážkou na hollywoodské schematismy ženské atraktivity. Jejich zástupným znakem jsou pak jehlové střevíčky (bez nositelky) na jiném obrázku. Dvojí model najdeme i za obrazem Léto: může to být stejně dobře ta „spokojená žena“ nebo pózující hvězdička 40. či 50. let minulého století. 

Proti schematickým reprezentacím ženského těla a těla vůbec staví Lenka aktivní obranu v sérii, kterou bych si troufla nazvat „od tělesnosti k anatomii“. Princip anonymizace až odosobnění zobrazení těla pouhým jeho torzem tu asi dospívá ke svému maximu. Jako by se ta k nám obrácená atletická záda na obraze Bez názvu (série Přiblížení II) jen tichounce rozpínala – jako by hlavním tématem nebo vlastně účinkem obrazu byl „jen“ lidský dech. Mluvím-li o tichu, nesmím zapomenout na obraz Tichá žena: z plochy akvarelu vystupuje mateřské bříško, jen jen se rozpuknout – a promluvit za trpělivě mlčící matku. 

Přiřkla jsem Lence práci s modely z populární kultury. Některé její akvarely a tisky však, zdá se mi, rozmlouvají i s kanonickým moderním uměním. Nebo k tomu alespoň jemnými náznaky vnímatele vedou. Nejexplicitněji to asi činí glicée print Objetí. Asociaci se slavným Munchovým Polibkem se asi ubrání málokdo. Ale Munchovo zkratkovité propojení tváří vyvolává spíš úzkost z dočasnosti spojení (ostatně který Munch je bez úzkosti?). Kdežto Lenčin obraz sice neslibuje trvání, ale díky výtvarné technice zprostředkuje byť rozechvělou, ale fyzicky plně ověřenou jistotu, plynoucí z přítomnosti druhého; společné zanoření do tady a teď. 

Nejsem umělecký kritik, jen soustředěný pozorovatel umění. Ale kdybych si tu chtěla pěstovat své pozorovatelské lepší já, dodala bych, že obrazy Bez názvu I a Bez názvu II mi asociují další slavná díla moderního umění. Ať už konkrétní, jako první z nich, připomínající znovu Muncha coby mužská alternativa jeho Madony. Druhý mi zase asociuje všechna ta zobrazení koupelí, jaká známe z obrazů impresionistů a postimpresionistů. A taky obrazy váhavých pubertálních těl z tvorby symbolistů. Ale nechci vám vnucovat něco, co je možná jen snaživou nadinterpretací. Přesvědčte se. Pokud jsem se tak úplně nezmýlila, pak v Lenčiných obrazech dochází přes všechny tyto možné vazby nejen k oproštění od těžkotonážní symbolické nálože a konkrétnosti, ale také k odlehčení tělesnosti, která je tu hlavním námětem. Lenčina malířská technika dává zobrazeným tělům dech.  

text: Alice Jedličková

foto: archiv autorky

Aktuality

6. narozeniny YOUNG REAL ART!

Vážení přátelé, milovníci mladého umění. Brzy to bude 2200 dní od chvíle, co začala galerie Young Real Art, jako vůbec první online umělecká galerie v České republice, prezentovat...

Blog

Lenka Chánová