Sama herečka byla smířlivější: lichotivou transformaci beztak nádherné fotografie vyložila jako projev obecné schopnosti filmového umění udělat z lidské postavy snovou. 

 

 

Lenka Chánová do své série akvarelů tematizujících ženskou postavu v pohybu zařadila obraz nazvaný Síla. Vidím, ba slyším ho jako jakési zrcadlové echo výše zmíněného portrétu. Pozor, je to opravdu jen ozvěna, ne otisk: Tvář je totiž – jako ve většině autorčiných děl – anonymizována, a to přirozeně, zakloněním šíje a odvrácením. To, co je na obraze nejdůležitější, jsou nohy tanečnice, jež se lehce a přitom s naprostou jistotou dotýkají neviditelného povrchu. Odpoutávat se od země s jistotou, že se s ní zase bezpečně spojím – to je něco, co tanečníkům my ostatní, dnes nejčastěji přikovaní k monitoru, můžeme jen závidět. Síla tanečnice však vyzařuje i z roztočené bohaté sukně, takové, jakou dnes ani přes široké rozpětí módních alternativ nikdo nenosí. Škoda. Ve zkratce zobrazená rozvlněná sukně (chcete-li vědět, proč o ní tak mluvím, podívejte se na Drapérii Leoše Suchana, která jako by byla „zvětšeninou“ ze starých maleb světců) v sobě přímo koncentruje ženskou energii. Bude-li se ten, kdo má akvarel doma, cítit skleslý – stačí, aby se na obraz podíval a zhluboka se nadechl… 

 

 

Síla odkazuje ke dvěma profilovým tématům Lenčiny tvorby současně: jednak je to již zmiňované zobrazení – řekla bych „spokojeného“ – ženského těla v pohybu, třeba při cvičení jógy nebo ve slastném ranním protažení. Druhý tematický okruh bychom mohli označit jako „glamour“: koketně sražená kolínka Marilyn Monroe na stejnojmenném obraze diváka přímo vybízejí k doplnění slavného portrétu hvězdy, ale zároveň jsou i narážkou na hollywoodské schematismy ženské atraktivity. Jejich zástupným znakem jsou pak jehlové střevíčky (bez nositelky) na jiném obrázku. Dvojí model najdeme i za obrazem Léto: může to být stejně dobře ta „spokojená žena“ nebo pózující hvězdička 40. či 50. let minulého století. 

 

 

Proti schematickým reprezentacím ženského těla a těla vůbec staví Lenka aktivní obranu v sérii, kterou bych si troufla nazvat „od tělesnosti k anatomii“. Princip anonymizace až odosobnění zobrazení těla pouhým jeho torzem tu asi dospívá ke svému maximu. Jako by se ta k nám obrácená atletická záda na obraze Bez názvu (série Přiblížení I) jen tichounce rozpínala – jako by hlavním tématem nebo vlastně účinkem obrazu byl „jen“ lidský dech. Mluvím-li o tichu, nesmím zapomenout na obraz Tichá žena: z plochy akvarelu vystupuje mateřské bříško, jen jen se rozpuknout – a promluvit za trpělivě mlčící matku. 

 

 

Přiřkla jsem Lence práci s modely z populární kultury. Některé její akvarely a tisky však, zdá se mi, rozmlouvají i s kanonickým moderním uměním. Nebo k tomu alespoň jemnými náznaky vnímatele vedou. Nejexplicitněji to asi činí glicée print Objetí. Asociaci se slavným Munchovým Polibkem se asi ubrání málokdo. Ale Munchovo zkratkovité propojení tváří vyvolává spíš úzkost z dočasnosti spojení (ostatně který Munch je bez úzkosti?). Kdežto Lenčin obraz sice neslibuje trvání, ale díky výtvarné technice zprostředkuje byť rozechvělou, ale fyzicky plně ověřenou jistotu, plynoucí z přítomnosti druhého; společné zanoření do tady a teď. 

Nejsem umělecký kritik, jen soustředěný pozorovatel umění. Ale kdybych si tu chtěla pěstovat své pozorovatelské lepší já, dodala bych, že obrazy Bez názvu I a Bez názvu II mi asociují další slavná díla moderního umění. Ať už konkrétní, jako první z nich, připomínající znovu Muncha coby mužská alternativa jeho Madony. Druhý mi zase asociuje všechna ta zobrazení koupelí, jaká známe z obrazů impresionistů a postimpresionistů. A taky obrazy váhavých pubertálních těl z tvorby symbolistů. Ale nechci vám vnucovat něco, co je možná jen snaživou nadinterpretací. Přesvědčte se. Pokud jsem se tak úplně nezmýlila, pak v Lenčiných obrazech dochází přes všechny tyto možné vazby nejen k oproštění od těžkotonážní symbolické nálože a konkrétnosti, ale také k odlehčení tělesnosti, která je tu hlavním námětem. Lenčina malířská technika dává zobrazeným tělům dech.  

 

text: Alice Jedličková

foto: archiv autorky