Vzpomínám si, jak jsem v mládí až trochu litovala ztrápeně působícího básníka, k němuž se na Švabinského grafice obrací sošná múza mentorsky zklidňujícím gestem. Malířství, považované spíše za řemeslo, svou múzu ostatně nemělo. Proč by ji tedy nemohla ztělesnit bytost, která tvůrce povzbudí či pochválí lehkým ducnutím chlupaté hlavičky: ano, je to tak, strážkyní Adéliny tvorby, modelkou (Vata, 2020), ale i Múzou (2021) je bělounká kočka. 

A Adéliny obrazy zalesněných krajin se někdy zdají jen jakoby pohlazeny velejemnými chvostíky štětců, úsporně nanášejících naředěnou akrylovou barvu; a v liniích tu a tam lehce dotýkány olejovými pastely jako něžnými drápky... Neplatí to ovšem univerzálně: někdy Adéla techniku jemných doteků vystřídá razantnějším gestem a hutnějšími barvami výraznějších odstínů (Růžová obloha, 2020, Valašské panorama, 2019). 

Žánr krajiny v její tvorbě jeden čas zastupovaly homolovité hory připomínající čínskou krajinu někde v provincii Kuang-si. Nebo snad nějaké pohádkové pohoří. Rozplývání, rozpíjení, blednutí. Horské útvary vedené naznačenou linií i vyvstalé z mokvavých barevných skvrn ve snově inkoustových a purpurových tónech. 

Tato barevná kombinace se postupně přelila i do dalších námětů. Zprvu do známých, kresbou zřetelně vyznačených pražských scenérií, často se se stafáží, asociující nedělní vycházky „do města“ i „z města“ – k Hradu, na nábřeží, ale třeba také ke Hvězdě, když konečně napadl ten vzácný městský  sníh… Drobné obrazy, které si leckdo, kdo zažil dětství v Praze, spojí se střípky obdobných svátečních vzpomínek – a s trochou nostalgie. 

Výstižná kresba, často s čistou linií, charakterizuje i jednu zcela svébytnou kapitolu Adéliny tvorby: její hravě surrealistická, spíše bych řekla „poetistická“ díla spojující kresbu tužkou s koláží, myšlenkově leckdy rozpjatá mezi křehkou, básnivou citovostí na jednom a ironií na druhém významovém pólu. 

Tematickou dominantou Adéliny malby se ovšem stávají krajiny. Technika jemně se rozlévajících barevných skvrn a lehce rozpitých linií zůstává, náměty se však postupně převtělují do mnohem konkrétnějších a hmotnějších (pod)horských krajin s chalupami.  Malby zachycují převážně krajinu na podzim či v zimě, resp. v předjaří. Nejsou to však pouhé stavy, obrazy implikují přírodní procesy s těmito obdobími spojené (Rybníček, 2018). Malířská technika se zdá s nimi spřízněná: s tmavnutím a mokváním spadlého listí, s přechodnými fialovými tóny chladných podvečerů, pomalým táním sněhu, jejž začínají prostupovat temné skvrny prosáklé půdy, se stopami, které se zalévají vodou, která v nich v noci znovu zamrzne (Zima, 2019). 

Divák si maně vybaví dojem z tvorby krajinářů, jež spojovala náklonnost k Vysočině a hlavně tíhnutí k malbě, z níž někdy až „čiší vlhkost“. Anonymní postava tu namáhavě zdvihá nohy z bláta za pohřebním průvodem (Slavíček), beze spěchu pozoruje kry na potoce ze stařičké zkřivené lávky (Blažíček) nebo vytrvale kráčí za svým cílem s hlavou trochu skloněnou před nápory svěžího větru, ale bez ohledu na stružky na cestě (Mareš). Z Adéliných obrazů postavy zmizely; zůstávají jen zvířata, vrcholky stromů a důvěrně působící okénka starých chalup (Rozcestí, Soused, 2018). Odkazem na jednu linii krajinomalby však nechci vyznačit nějakou lacinou podobnost: spíše bych tak chtěla ocenit intenzitu Adélina cítění vnější atmosféry a schopnost přenést ji na diváka. 

Pomalé uplývání času v čekání na jaro. Mlha jako zamlžení vzpomínek na to, co jsme vlastně ani nezažili a možná si jen vždycky zažít přáli. Mohli bychom říci, že Adélina malba se přestěhovala ze snění o vrcholcích hor do podhorského zklidnění či ztišení. Přestože ze zobrazené architektury tu a tam (výjimečně z titulu) odhadneme krajový předobraz, je zřejmé, že krajiny se čím dál více oddělují od konkrétních scenérií. Stávají se spíše krajinnými a hlavně lesními atmosférami na průniku ročního a denního období a/nebo na hranici louky a lesa. Časoprostorový přechod se tu jeví jako řídící princip kompozice, jako třeba v zachycení poslední vlny světla na obzoru vyrýsovaném vrcholy stromů.  (Soumrak, 2019). 

Zdá se, že les se postupně stává svou vlastní abstrakcí, zobrazením lesa jako takového, jeho hojivého vzduchu a zklidňujícího pološera. Ba dokonce zobrazením Stromové duše (2020). Ale nepleťme si to s duší uvězněnou ve stromu, jako je tomu v pohádce nebo v Erbenově baladě Vrba. Adélina stromová duše je rozestřena mezi prověšenými větvemi smrků a mihotavým síťovím listnáčů, jako fialová aura zimních podvečerů a broskvově narůžovělé mžení předjarních rán. Je ostatně přítomna i v obrazech s jinými názvy. Je to jemné chvění, do kterého můžeme zanořit civilizací unavené oči, zaposlouchat se do ticha – a nechat svoji duši plynout na vlnách té stromové. 

text: Alice Jedličková

foto: archiv autorky