Prožitek či citovost k vytvoření uměleckého díla nestačí. Ba naopak: umělec se nemůže nechat vést jen emocemi, nýbrž i kalkulem, a díky tomu dokáže dosáhnout požadovaného účinku u vnímatele. Jinak řečeno: vyvolat u vnímatele emocionální prožitek může jen promyšlené, v „chladné extázi“ vytvořené dílo. 

Druhým podnětem k pozorování Jánosovy aktuální tvorby je jeho úvaha o podstatě domova. Otázky, které si klade, ocituju: „Čo všetko je potrebné,  aby sa miesto považovalo za domov? Keď niekto má viac domovov, kde sa cíti najviac doma? Kedy dané miesto prestáva byť domovom?“ Pojem domova představuje ideovou matrici Jánosova tvůrčího projektu „Som furt doma“, který vychází z jeho zkušenosti posledních let.  A sice z neustálého střídání pobytu na místech, která v sobě spojují funkci uměleckého působiště i přítomnost blízkých. János o tom mluví jako o „pendlování“. Je to jen nenuceně použitý kolokvialismus, ale každé slovo je tu důležité. Kdybychom řekli, že je „umělcem-nomádem“, hned by jeho přesuny získaly lákavý exotický přídech. Ale „umělec-pendler“ – to by znělo žalostně. Zdá se totiž, že pendler je odsouzen být doma – nebo tam. Kdežto výtvarník sbírající podněty mezi Bratislavou, Budapeští a Prahou se na to dívá z perspektivy spíše nomádské: „jak být furt doma“, ať je člověk kdekoli. Jeho tázání pozměnila pandemie, která učinila pendlování rázný konec: najednou doma být musel. A to „furt“. Dominantním reprezentovaným prostorem se mu proto stal pracovní interiér. 

Výtvarné prostředky (uhel, akryl a akrylový sprej) Jánosových obrazů, jakoby črtaných s rozporuplně energickou nedbalostí, jsou souhrnně označeny jako mixed media. Tento terminus technicus si dovolím transformovat pro pojmenování jeho objektů: mixed stuff. Zvláště na obraze Studio detail (2020) totiž tvarům konkurují hmoty – akrylové barvy bezohledně přetékají ze svých kontejnerů a přisvojují si zobrazený prostor i plochu malby. Výtvarník ostatně připouští, že jeho ateliér je Messy workspace (I a II, 2020). Vybavuje se mi udivená reakce synova amerického kamaráda: „Whatcha mean by mess?! It´s just a lot of stuff, you know…“ A lot of stuff = lifestyle. Věci se vrší na stole, v pokoji i v našem životě.  

János nás do svého ateliéru zve opakovaně: ale ne proto, abychom vstoupili a prohlédli si jeho díla. Je to jeho vlastní pohled zevnitř a zobrazení ateliéru jsou „obrazůprostá“! Ze změti věcí na stole jako ubezpečující maják vyčnívá stolní lampička, jež nad tím vším trochu unaveně, ale vytrvale bdí. Personifikace je tu ale nadsazená: přestože některé předměty zůstávají nadále rozpoznatelné, linie se odtrhávají od objemů, autor chce na materiální objekty spíše jen odkazovat. Mění je tak ve složky kompozice, jejímž smyslem není reprezentace, ale exprese. Může to být výraz napětí mezi téměř bezvýchodným utkvíváním a potřebou pohybu a dění, pramenící z nezvyklé zkušenosti lockdownu. Nebo výraz napětí mysli mezi dvěma alternativami: touhou dobrat se k řádu věcí a touhou dospět k paradoxně naplňující prázdnotě. „Nepořádek“ je výrazem obtížnosti „uklidit v sobě samém“, uvést do harmonie svou mysl.  

Ale je tu i opačná možnost: objekty zatížený prostor může vyjadřovat Frustrating Emptiness (2020). Dveře ateliéru jsou pevné, jaksi kancelářsky, „čekárensky“, a tudíž neproniknutelně bílé. Ale zůstávají pootevřené. Z té prázdnoty musí vést cesta ven!

text: Alice Jedličková

foto: archiv autora