Dominantní, jemně modelované tvary jejích maleb jsou zjevně organické povahy, odvíjejí se od představy buněk, jednobuněčných organismů, nervových a svalových či rostlinných vláken, měkkých houbovitých útvarů i tuhých hlíz a kořenů, jež neodbytně pronikají okolním prostředím, ale i buněčných shluků, embryonálních útvarů, jež se takřka před našima očima mění v zatím neurčitý, ale nejspíš mnohem komplexnější a samostatný útvar. Vidíme tu potenciál růstu, dalšího rozvoje a přetváření, prorůstání, mísení, ba i nekontrolovatelného bujení (Hned vedle, 2022, Oko nebe, srdce světa 2020). Tato mnohost nevyhnutelně přivádí vnímatele ke snaze připodobňovat zobrazené k tvarům a objektům známým z vlastní zkušenosti, dobírat se symbolických významů čerpaných z tradice i nejistého vědění.  

„Dívčí powerstand“ zaujala výtvarnice právě před malbou (Bujení, 2021), v níž se vzájemně napojují nebo naopak oddělují útvary, jež odkazují k ženské tělesnosti a plození, k procesu fyzického vývoje jedince v jeho biologických i ustálených symbolických podobách: temné dvojnici Věstonické Venuše jako by zůstala pupeční šňůra, od níž se uvolňuje zářivý zárodek, který se dál formuje vířivým pohybem vzhůru. Zatímco placenta se rozplývá na dně, osvobozená děloha plyne prostorem jako medúza či manta v mořské vodě, v sousedství korálových rybek: Všechny tyto živoucí a rodící (se) orgány a bytosti jako by se vznášely v matečných vodách světa.   

Je sice pravda, že jednotlivé tvary, zřetelně odděleny od ostatních nebo zvýrazněny barevně, někdy z Alžbětiných maleb samostatně vystupují. Častěji však bývají napojeny na své okolí a hlavně – nikdy nepůsobí staticky. To, co je primárně zobrazeno, je bytí těchto organických útvarů: nutí nás přemýšlet, jak přijímají živiny, jak rostou, přizpůsobují se okolnímu prostředí nebo naopak rozšiřují svou životní sféru, jak se přesouvají. Tomuto účinku na vnímatele v poslední době autorka sama napomáhá i verbálně, názvy svých prací, v nichž je přítomna událost probíhající, minulá nebo očekávaná – a nabízí vnímatelům, aby si souvislosti, příčiny a možné následky domysleli. Nechává však diváky v zásadní nejistotě, kdo nebo co jsou aktéři tohoto dění (Slétají se k jezeru, 2023, Hledali se, až se našli, 2024, Za chvíli jsou pryč, 2024). V předchozí tvorbě přitom (s výjimkou své „snové epizody“ s náznaky figur,  například Ta ukolébavka, Ten sen, 2022) ponechávala díla převážně bez názvu. 

Novozélandská stáž se v autorčině tvorbě zjevně otiskla nejen v odkazech k mnohotvárnosti mořského života, ale i dimenzí živlu, uvědoměním jeho rozlehlosti a objemu, jak napovídá série V hlubině, 2023. V ní se objevují jak pestré barvy mořských hub vyvržených přílivem, tak potemnělé odstíny vadnoucích mořských řas jako vzpomínka na chvění podmořských hájů. Drobní zástupci mořské flóry  asociují povídku novozélandské autorky Katherine Mansfield V zátoce (1921, česky 1938), v níž kameny pokryté řasami vypadají za odlivu jako „huňatá zvířata, která se přišla napít“, zatímco v drobných kalužinách mořské vody se vlní miniaturní podvodní lesy anemonek obklopené skvrnitými skalkami dalších droboučkých živočichů.  

Najdeme tu i malby, jejichž tématem je nejen rozrůstání, ale také rozpad kořenů či kmenů,  jejich pohlcení jinými přírodními hmotami (Oko, nebe, srdce světa, 2020; Bez názvu, 2021). K těm  lze přiřadit literární obrazy, jejichž účinek měl být opačný než u Mansfieldové – popisy přírodních jevů z povídek českého prozaika Josefa Karla Šlejhara, které často vyvolávají odpor, ba úzkostný pocit z nevyhnutelného odumírání všeho živého (Zátoka smrti, 1910). Malbu Dovnitř (2020) bychom pak směle mohli navrhnout jako ilustraci k povídce Pohřeb (1910), v níž hrdinka, zoufalá nad smrtí  dítěte, prchá z domu. V háji se zarazí u vysokého vykotlaného dubu, jehož dutina „kamsi dovnitř se černě ztrácela ztraceně dmula“, zatímco houby se „kypivě vynořují z tlení života“: názorně popsané příklady organického rozkladu a procesu přepodstatnění hmoty tu nabývají symbolických významů. 

 I přes výraznou, vpravdě jedinečnou morfologii tvorba Alžběty Rajchlové nepodléhá monotonii: svědčí o tom například cyklus Kmeny (2022 v galerii NTK na výstavě Hungry empty ghost), který  jak svým podlouhlým formátem, tak kontrastem jemně naneseného akrylu s modelující hmotou oleje naznačuje jakousi fúzi mezi modernistickou japonerií a surrealistickým viděním světa, jež zastupují místy enigmatické levitující objekty. 

Cesta za velrybou, dvojice monumentálních maleb vytvořená pro výstavu Art Prague 2024, zahrnuje celou řadu tematických složek  Alžbětiny dosavadní tvorby: vakovité útvary připomínající vnitřní orgány, čilé bujení mořských hub;  jen jednotlivé křehoučké, blednoucí nebo proudem odnášené korály, jimž hrozí vyhynutí; špičaté tvary, jež si můžeme spojovat jak s novými výhonky, tak s nebezpečnými trny;  žebra mohutného tvora, spíše té slavné pražské kostry než živé velryby; a mezi tím vším antropomorfní náznaky přítomnosti ženské bytosti  – mořské víly či odvážné potápěčky. To vše nás upomíná na propojenost biosféry. Obě malby ovšem můžeme vnímat také synesteticky – a ve vlnění vodních mas a objektů spatřovat zvukové vlny velrybího zpěvu. 

Rukopis některých Alžbětiných novějších maleb se poněkud mění: ohraničené tvary se tu zdají ustupovat vzduchem či ohněm provívané „látce“. Uvidíme, zda „za chvíli budou pryč“. Spíše lze  očekávat, že malířčino propojení s elementy našeho světa – zemí, vodou, dřevem a tělem přetrvá, a odolá i nepřehlédnutelné výzvě v titulu jednoho z novějších obrazů – Vytrhnout (2024). Ty navzájem propletené kořeny, hlízy a vlákna totiž – aniž by si toho majitelé obrazů všimli – tiše bují dál, potají živeny neutuchající energií své stvořitelky. 

Alice Jedličková