Malba Ranní okno (2024, rezidence „na faře“, YRA) nás zve, abychom přistoupili, opřeli se o rám, zahleděli a zamysleli. Obraz Výhled skrz žlutý rám (2024) by se mohl jmenovat také Ráno na faře. Imprese: ještě více než v předchozím jsou jeho objekty odhmotněné, barvy i obrysy ještě zůstávají měkké v jemném oparu. Jsou to spíše barevné otisky jejich přítomnosti v prostoru i v naší mysli. Malba totiž aktivuje i další smysly, asociuje jemnou vlhkost, vůně ze zahrad. 

Ne vždy působí Hanina okna takovým zklidňujícím dojmem: Růžové okno (2018) - vlastně spíš než růžové něžně korálové a jak se zdá, možná spíše výsuvné než křídlové - naopak vzbuzuje nejistotu a zvědavost pozorovatele. Barvy se opakují před oknem i za ním: díváme se z tepla pokoje na cihlovou zeď jiného domu? Ještě o něco záhadnější je Modré okno (2018): díváme se do oken naproti? Nebo je to silueta stavebního jeřábu? Co je interiér a co exteriér, co je uvnitř a vně? Velké okno (2018) je provedeno ve studeném modrofialovém odstínu a v interiéru za ním pozorujeme siluetu ženské postavy: sahá do kuchyňské skříňky při chvatném vaření? telefonuje s kamarádkou? domlouvá se s mužem, jehož postava už není vidět? Postava sugeruje zabydlenost, studený odstín hodnotovou nejistotu. Je situace pozitivní či nikoli? Hanin obraz je dokladem toho, že moderní obrazy povětšinou „nevyprávějí příběhy“ – ale poskytují nám podněty, abychom si představili situaci, jež je součástí nějakého příběhu. Naopak z velkoformátového Okna (2022, DP Nemusím se natahovat po žebříku) jako by přes zaschlé hrnkové květiny bylo vidět celé létem rozpálené město. Oranžové okno s růžovým zábradlím či mřížkou (2022, rezidence v Remeši, Francie) nemá s oknem coby stavebním prvkem umožňujícím přívod světla a čerstvého vzduchu už skoro nic společného: je to estetický objekt sám o sobě. Okna malovaná na letní rezidenci „na faře“ jako by se ke své funkci zase vracela: Večer v ateliéru (2024) sice primárně působí kombinací měkkých linií a výrazných tónů, objekty zatím zůstávají neurčité – tušíme však, že jsou to barvy odvozené od letního soumraku, který se klade na krajinu. Postava v Haniných obrazech téměř nemá místo, až na výjimky je subjekt pozorovatele umístěn mimo obraz a vyzván k interakci se zobrazeným prostorem.

Haniny obrazy interiéru provokují svou nejednoznačností: jsou to obvykle výřezy s nějakým výrazným perspektivním prvkem, jako je schodiště (Patro, 2018) nebo průhled, někdy i „palácový“ (Chodba, 2023, rezidence Český Krumlov; Průhled z pokoje, 2024, rezidence „na faře“). Divák má pocit, že se přibližuje, ale vstup do interiéru se pořád oddaluje a vzdaluje, a on netuší, kam to vlastně jde… (V prezentaci děl na Art Prague 2024 tento efekt zvlášť vynikl při pozorování maleb z další výstavní místnosti.) Jak Patro, tak Chodba jsou podány žhoucími teplými žlutočervenými tóny – teplo, ba žár, snad i aura slavnostního očekávání v druhém případě. V Průhledu z pokoje (2024) se pojí luxusně působící odstíny starorůžové, levandulové, slunečnicové, okrové a terakoty. Tato kombinace může vzbudit asociace s jihem či Provencí, ale vodítko k poznání prostoru neposkytne. Předměty jsou v něm jen naznačeny, žádný nelze přesně identifikovat, interiér působí až záhadně a přinejmenším láká k nahlédnutí. 

V kolekci děl z českokrumlovského pobytu je však mnohem více náladových než záhadných obrazů. A přestože autorka ráda tvoří v plenéru, mnohé z těchto krajin a přírodních motivů působí opět spíše jako zobrazení prožitku či vzpomínky na krajinu (akvarely Jelení zahrada, Park a Růžový park, 2023, rezidence Český Krumlov). Ráz obrazu určuje jedna složka: stromové kmeny ovládnuté ostrou zelení sugerují jarní atmosféru, podzimní fuchsiové větvoví nebo malinový západ slunce nad žloutnoucím hájem. Tento princip se promítá i do série akvarelů z rezidence v Remeši (Modré sídliště, Sídliště v Remeši, 2022): předmětem malby je celkový ráz lokality ovlivněný atmosférou, v níž ji autorka pozorovala. Platí to zvlášť pro obrazy Fialové nebe (2023) a minimalistickou Remeš (2023), jež poměrem zobrazení nedramatické krajiny k oblačným nebesům připomene holandské mistry.

Paralelně s krajinami vznikala v Remeši série obrazů s florálními motivy (Třešeň, Zlatý stín, Žluté květy I, 2022),jež leckdy vyvolává zcela protichůdné dojmy: na jedné straně je náladová, jindy jako by připravovala matrici k vysoce stylizované až dekorativní malbě. Sklon k hravému, „rozvolněnému dekorativismu“ sice bylo možné pozorovat v Hanině tvorbě už dříve (Bílé květy, linoryt, 2019), Kytky z halenky (2018). Ale ke skutečně promyšlenému rozvinutí dochází až tady, s autorčiným vědomým uchopením vnějšího a vnitřního mentálního obrazu: „Malování venku je skvělý způsob, jak najít nové typy světla a kombinace barev. V novém prostoru je člověk přirozeně víc všímavý,“ vysvětluje výtvarnice. „Druhou část své tvorby jsem zpracovávala v ateliéru. Tady jsem používala skici nebo vzpomínky z plenéru. Na velkých formátech vznikly mé vnitřní krajiny, kdy realitu více propojuji s vlastní senzitivitou“ (rezidence Remeš, 2022).

Tím se dobíráme i objasnění „záhady formátu“. Pokud bychom totiž hledali nějaký doklad, proč je tak zásadní setkání s materiální podobou výtvarného díla, můžeme ho ukázat v Hanině tvorbě. Z reprodukcí v portfoliu a bez znalosti kontextu formát prostě neodhadneme: výtvarnice týž motiv zpracuje v drobném akvarelu i velkoformátové malbě. Jinak řečeno: reprodukce jejích děl klamou tělem. Podíváme-li se na malbu Sakura(2023), napadne nás možná, že jde o subtilní obraz, jakým bychom vyzdobili dívčí pokoj. Omyl – jde o formát 110 x 90 cm, „xxl-zvětšeninu“, na níž se narůžovělá poupata rozvíjejí ve stále světlejší a stylizovanější květy či spíše zářivé koule, jež působí jako svítidla. V důsledku toho si tato jemná malba zasazená do interiéru podmaňuje okolní prostor s razancí op-artu. Podobně je tomu s plátnem Pod smrky (2024, 110 x 90 cm): i to je zvětšeným, přiblíženým – a přitom rozmytým a tudíž zneurčitěným „detailním záběrem“. Zase jde spíše o dojem, efekt: nedávno jsem ho zažila na večerní ulici, kde oranžové světlo pouliční lampy promítalo na chodník obří stín kaštanového listu… Také Okrové trávy (2024, olejomalba 120 x 100cm) zobrazené z pohledu pozorovatele usazeného mezi stébly, patří do skupiny obrazů, jež klamou tělem. Odhad, zda nás čeká velké plátno (Pohádka 2021) nebo drobný akvarel (Kmeny stromů (2023) bývá ztížen i tím, že autorka kombinuje techniky a do velkých maleb zasahuje tuší, využívajíc mírného rozpíjení pro změkčení přírodních tvarů.

Stejně jako přistupuji rezervovaně k „vyprávění příběhu“, zacházela bych obezřetně i s často opakovanou výzvou „ať divák vloží do obrazu svou fantazii a vidí v něm, co chce“. Snad takhle: divák, podnícen vizuálním vnímáním, uplatňuje svou fantazii tak, aby mu pomohla obraz prožít a přijmout – a těšit se jím. Při pozorování obrazu Houští v blankytu (2023, tuš na papíře), na němž se nádherné teplé odstíny přírodnin odrážejí na blankytně modrém pozadí, může vnímatel pracovat s alternativní vzdáleností: buď blízkou, a pak vidí trávy, jež ze zlátnutí vrcholného léta přecházejí do temnějších podzimních odstínů, a lopuchové kuličky na oschlých, pohublých parkosech. Anebo se dívá z větší dálky: do houští hnědnoucích lísek, za nimiž ještě zlátne osamělá bříza a slavíčkovsky se zrcadlí v tůňce. Tuhle proměnu vidění by nám autorka jistě ráda popřála.

Alice Jedličková