Trpělivost

Trpělivost, 2021

140 x 105 cm

akryl na plátně

Za okny hustě sněžilo. Byl čas snídaně a všichni se pomalu loudali ze svých malých pokojů do jídelny, kde nás čekal suchý rohlík, džem a máslo.  

  Paní s berlemi strašně funěla při chůzi do vchodových dveří jídelny a jednou berlí odstrkovala po zemi se válející papírový kapesník. Všichni se sunuli do jídelny strašně pomalu. Cílem zdravotnického personálu bylo vrátit nás všechny do normálního stavu, kdy budeme zase normálně fungovat a nesunout se pomalu do jídelny jako hlemýždi.

  Po předání snídaně na tác jsem usedl na židli před týpka, kterej měl asi 5 dioptrií. Měl černé vlasy a při jídle se začal najednou klepat a nebyl schopen ani jíst. Zpanikařil jsem a volám na sestry, že se něco děje. “Co se to děje?” “Co se to děje?” volal jsem na celou jídelnu.

  Sestry s ledovým klidem v hlase řekly, ať ho nechám být, že to přejde. Po chvíli se dotyčný přestal klepat a v klidu dojedl svou snídani.

  “To snad néééé!” Ozval se zoufalý křik z rohu jídelny smíchaný s brekem. “On mi zazdil dveře v baráku.” začala naříkat tlustá paní, která šla o berlích po chodbě. “Můj syn mi zazdil cihlama dveře, abych tou cestou k němu už nikdy nechodila. Brek pokračoval a všichni potichu jedli svou snídani. 

  Po chvilce přestalo venku sněžit a vysvitlo slunce. Bylo ráno a všichni šli pro léky k sesterně. Dostali sme léky, každý svůj příděl a uklízečky mezitím vytřeli podlahy v pokojích. Bylo to uzavřené oddělení. Po chvíli se ukázala terapeutka a řekla, že můžeme jít do svých pokojů. Čekali nás denní aktivity. Na oddělení začínal nový den. J. H.