Adamovy fotografie nemají turistický ani reportážní charakter, jak by se mohlo při zmínce o cestování zdát. Nejsou ani dokumentární. Nejde mu o zachycení těch nejkřiklavějších a nejzobrazovanějších krás, které potká. Dívá se na svět jiným pohledem než většina lidí, a proto objevuje tak trochu jinou krásu. Zaznamenává ji pro sebe a tím ji poodhaluje i nám. A nejde jen o obrazy z cest, ale třeba i o záběry z jeho blízkého okolí, jak můžete vidět u snímků Můj nejoblíbenější strom nebo Jabloň. Ač jde většinou o obrazy venkovního prostoru, jeho fotky nepostrádají jistou křehkou intimitu. Jako by nám Adam ukazoval zranitelnost a pomíjivost zvolených objektů a zároveň jako by nám chtěl otevřít oči, abychom i my mohli vidět jejich skrytou a doposud utajenou monumentalitu. I když na Adamových fotografiích často chybějí lidé, zdá se, že se za hlavními postavami, například stromy, nárožím nebo auty skrývají delší a poutavější příběhy než za mnohými lidmi.

To ovšem neznamená, že by se Adam zříkal zvěčňování lidí. Vůbec ne. Na některých jeho fotkách je samozřejmě můžeme vidět. Buď jsou zachyceni zdálky, tak trochu mimochodem, a svou přítomností zesilují pocit samoty a opuštěnosti daného místa, jako je tomu u snímku Ranní chodec nebo B-man. A pokud je člověk na Adamových fotografiích hlavním tématem, hlavním objektem, dýchá na nás pocit spřízněnosti, přátelství, souznění.

I když autor není zcela spokojen se stavem současného světa, nesnaží se fotkami jakkoli angažovat, nesnaží se měnit svět. Snaží se udržet si od svého díla odstup. Snaží se jít svou cestou tak, aby jeho fotografie byly pokud možno rozpoznatelné, aby v nich byl jasně čitelný jeho rukopis, ovšem nedělá to za každou cenu. Jak mu to jde, to posuďte sami.