Matěj Lipavský

Publikováno 12. 04. 2016

Matěj i jeho bratr se s výtvarným uměním setkávali od malička, díky rodičům už v tom nejranějším věku viděli celou řadu výstav a nemálo vzpomínek na dětství je spojeno právě s uměním a jejich prezentací. Zřejmě není náhoda, že se oba bratři zabývají výtvarným uměním, Jakub je sochař, Matěj malíř. Díky nim mohl být už v dětství vystaven vlivu Cézanna, prohlédnout si Váchalovu výstavu nebo se mohl naučit jezdit na kole v parku plném soch a s nekonečnou dětskou zvědavostí si prohlížet Emailovou zahradu Jeana Dubuffeta, podle které mimochodem pojmenoval svůj poslední cyklus obrazů.

Tvorba je pro Matěje přirozenou součástí života a zároveň snahou o přesné vyjádření. Tak jako si mnozí z nás hrají se slovy a z množství slov hledají ty správné kombinace pro to nejpřesnější možné momentální vyjádření, tak se Matěj snaží o co nejlepší a nejvýstižnější sdělení prostřednictvím malby.

Jak se můžete sami přesvědčit, když se podíváte na nabídku autorových děl, jeho hlavním motivem je krajina. A nezáleží na tom, zda jde o přírodní scenérii jako třeba na obrazech Břeh rybníka nebo Křoviska, nebo o krajinu, na jejímž vzhledu se významně podepsal člověk, jako je tomu v případech Morový sloup, Náplavka II nebo třeba Barel úsvitu. Postavy na Matějových obrazech jsou spíše výjimkou, i když se jim úplně nevyhýbá. Například již zmíněná Náplavka II postavami přímo překypuje. I když je jich tu opravdu štědrý počet, postavy jsou lehce rozmazané. Jako by právě tato skutečnost měla připomenout anonymitu davu lidí, kteří se v pěkném počasí po náplavce procházejí. I když se mezi ně člověk vydá, eventuální pocit samoty mu nemůže vynahradit ani takový počet lidí. Postavy tu fungují jako nezbytný doplněk k dokreslení správné atmosféry místa.

V hlavní roli zůstává krajina. Někdy z větší, jindy z menší perspektivy. I detaily krajiny mají v Matějově tvorbě své místo, to můžeme vidět na obrazech Barel úsvitu nebo Kompost, oba dva z výše zmíněného cyklu Emailová zahrada. Vidíme na nich opravdu jen malá zákoutí zahrady, taková ta polozapomenutá místečka, která sice neoplývají tou největší prvoplánovou krásou a jejich majitelé se jimi zřejmě nechlubí, ale která mohou oplývat mnohdy netušeným kouzlem. Matěj nám jej svým uměním naštěstí ukazuje a připomíná, že krása nemusí být vidět na první pohled, že stojí za to ji hledat. Odměna se dostaví. Pokud nevěříte, podívejte se na Matějovy obrazy a nechte se přesvědčit.