V jejích dílech se draze oblečené, maskované postavy procházejí po bálech a šeptají si tajemství (Ladies in Waiting II a II.).

Masky, jimiž se zakrývají, jsou již od pradávna jednou z rekvizit rituálů a pomáhaly jejímu nositeli převzít vlastnosti masky, odstrašit nepřítele či dosáhnout existence na jiné rovině bytí. Dnes se jimi zastírá každodenní charakter člověka, vypouštějí se společensky nepřípustní démoni, jinak držení na uzdě. Jediné, co je viditelné z obličeje, jsou oči. Ty jediné zůstávají vidět, když je tvář nahrazena hmotou barvy, abstraktní formou, maskou nebo obvazy tajícími pod nánosy vrstev barvy. Vrstev, které se překrývají jako slupky ukrývající jádro čitelné jen prostřednictvím zářících očí /Masked Ball/.

Opakem jsou momenty, kdy je nám zrak skryt a způsobem komunikace se stává tělo, jež může být chybějícím pohledem odcizené. Už ani nevíme, zda je živé, anebo máme před očima figurínu. Fyzická ztuhlost strnulých póz nás mate – jde ještě o živou bytost nebo figurínu? /Doll, Lady with a Megaphone, Ghost in the Shell/ Efekt uncanny valley – tísnivého údolí se prohlubuje, protože neumíme zaostřit náš zrak a zjistit pravdu. Brání nám v tom rozmazanost jak stará fotografie, rozpouštějící se vosk či mlhavé ráno).

Kromě rozostřených vrstev malby, kde vidíme to, co není a nemělo by být, tak i šaty jsou způsobem, jak skrýt osobu v nich oblečenou /Geisha/. Čím nabíranější háv, tím skrytější charakter, skrytost vyhrocená až do krajnosti, až nabudeme zdání, že pod rouchem nikdo není, jen ono samo, bez armatury lidství /Invisible Man I. a II./. Zpod nánosů oleje prosvítá linka zářivých barev, v předtušenepoznané pravdy, snad i absolutní. Eviny inspirace pocházejí rovněž ze světa módy a vyprázdněných póz módních časopisů, které sbírá a následně si kolážovitě vybírá vhodné předlohy, jež si upravuje podle potřeby.

Džungle a tropické zahrady překypující životem, kde Bůh není jeden, ale mnozí, kde stíny vytvářejí nové stíny a temnota má duši a nohy, tam v měsíčním svitu oddychují postavy /Moonbath/. Odvrátily se od tempa doby, jsou mimo aktuální čas, ten má „zde a tady“ jiný rozměr a tvar. Kde je to „tady"? (Jedná  se o místa) Místa jako ze znepokojivého snu /Radiance/ inspirované filmovým světem Stanley Kubricka a labyrinty z nikoliv jen jeho filmografie jsou nasvícené pulzujícím světlem, jehož původ nám není znám. Labyrint je otřepaný tropus. Lze povědět i vyprázdněný, nesčetně užitý v knihách, filmech, populární kultuře. Na rozdíl od bludišť ve filmech je však naše bludiště prázdné. A nevíme, proč se na rozdíl od bájných hrdinů nikomu z nás do něj nechce vstoupit /Labyrint/. Na obloze se prohánějí mraky a prolamují blesky, a abychom se dostali do tohoto fantastického prostoru, musíme vykročit do neznáma, překonat svůj primitivní strach.