Až se budete dívat na obrazy Vojtěcha Jehličky, dívejte se klidně rovně. Zdálky i zblízka. Nehledejte předměty, ale připomeňte si, že věci našeho světa jsou tvořeny z různých materiálů. Možná se tomu při pohledu na ty éterické tvary jemných barev, které jako by se na ploše vznášely, provívány teplým vzduchem nebo unášeny jemným vodním proudem, ani nechce věřit. Jejich transparentnost a vzájemná prostupnost jako by tomu odporovaly.

(Spoiler: přečtěte si názvy obrazů. Namítnete možná, že Prolnutí je buď popisný název odkazující i ke vzniku obrazu vrstvením jemných barevných nástřiků, nebo prostě metafora pojmenovávající čistou abstrakci? A že jsme tedy tam, kde jsme začali?)

Zkusme se přidržet vjemu proudění a vznášení: jako bychom třeba pro zábavu dětí vhodili do sklenice barevné papírky. Ty se postupně promáčejí, pouštějí barvu a vzájemně si ji předávají, až se nakonec mění ve vybledlé vláknité útvary: procházejí „metamorfózou“ jako na jednom z Vojtěchových obrazů. Jiný materiál, třeba takový plast, v čase mnohem delším postupně degraduje: ztrácí pružnost a pevnost, láme se na menší a menší kousky – až jako droboučké úlomky rozptýlené ve světových oceánech končí v tělech živočichů, kteří ho obývají. A v našem světě, jemuž chybí moře, se jako pro nás neviditelné stopy dostávají dokonce do pitné vody.

Vojtěchova díla jsou totiž reprezentací skutečného stavu živlu, na němž závisí naše přežití. Ano, ty něžné barevné tvary mají svou referenci ve skutečnosti. Můžeme ji pojmenovat třeba „plastic ocean“. Právě tak autor označil sérii obrazů, které vytvořil inspirován zkušeností se znečištěním moře v jihovýchodní Asii. A to technikou, jejímž výsledkem jsou „nemateriálně“ působící díla na papíře, která přes dominanci plochých tvarů díky jejich transparentnosti a „prolínání“ (název dalšího obrazu) vytvářejí dojem chvějivého pohybu a hloubky – a přitom odkazují k hmotnému světu.

Až se vizuálně zabydlíte v obrazech Vojtěcha Jehličky, budete vědět, že se nemusíte bát abstrakce. Že se jen můžete bát o osud oceánů a moří zamořených (jaká souhra…) plasty. Od sáčků a lahví až po „mikročástice“, jejichž mísení je znázorněno ve stejnojmenném umělcově díle. A že se zároveň nemusíte bát nad tím barevným plynutím zasnít – třeba o světě s čistou vodou.

Text: Alice Jedličková, pozorovatelka mladého umění

Foto z vernisáže: Studium Artium

Umělecké centrum Univerzity Palackého v Olomouci