Světelné podmínky společně s kulisami industriální čtvrti, v níž přebýval, zapříčinily zásadní přerod jeho tvorby. Oprýskané omítky, nesourodé fasády, vystupující izolační prvky, ubourané části domů a proluky představovaly ztělesnění objektů, které celou dobu nosil v hlavě, ale skrze figurativní malbu k nim stále nenacházel tu správnou cestu. Jeho snaha o postihnutí podstaty tvaru tak vyústila v abstraktní plátna, na která nanášel barvy v hustých pastách, zaujat především jejich povrchem, strukturou a možnostmi smyslového působení. 

Uvažování nad tím, jak uchopit a vyjádřit tvar ho nakonec přivedlo i k tvorbě fyzických objektů. Z rozličných materiálů začal sestavovat drobné krabičky, které pokrýval obdélnými plastickými rastry připomínající přemalované části španělských domů. Krabičky následně přerostly v rozměrné krabice, se kterými expandoval i do galerijního prostoru. Tyto kubické objekty svým tvaroslovím připomínaly jak odvětrávací šachty, tak ale i dětské pevnosti a bunkry, jejich umístění u stropů a v nepřístupných rozích galerie ovšem znemožňovalo do nich nahlédnout, či je obejít, čímž vznikla i jakási aluze a rafinovaná hříčka na díla minimalistů.

Učení východní filosofie a náboženství, se kterým se Filip blíže seznámil během svých cest po blízkém východě a Indii, ho přivedly k uvědomění, že materiální problémy mohou být vyjádřeny pouhou barvou. Zásadní v tomto ohledu pro něj byl objev tamní hudby, která sestává z kombinací velmi blízkých tónů, dohromady znějících až kakofonně. Tento princip poté začal tak uplatňovat i ve svých nejnovějších párových obrazech, kdy vedle sebe v pruzích klade podobné odstíny barev, vyvolávající určitý dojem disharmonie, který je ale záhy vyrušen komplemetárním plátnem složeným z opozitních a kontrastních pruhů. Ve výsledku tak tvoří harmonický celek, který ovšem nepostrádá vnitřní napětí. 

Filip ve své tvorbě experimentuje s technikami, zkouší barevné kombinace, navrací se k dávným vzpomínkám a inspiračním zdrojům a mísí je s novými zážitky a smyslovými vjemy. Své postupy promýšlí, ale zároveň otevírá prostor působení náhody a spontánním gestům. Zdá se až příznačné, že čím déle tvoří, tím více se dostává ke zkoumání a zaujetí zcela základními otázkami a problémy malby, které pro něj kontinuálně nabývají na hlubším významu a závažnosti. Není náhodou, že proměny jeho pláten zřetelně odráží tento dlouhodobý proces, který ale v každém ze svých momentů představuje podstatnou a nedílnou součást vývoje této pozoruhodné a zralé malířské osobnosti. 

text: Kamila Huptychová

foto: archiv autora