V hloubi nevyznačeného prostoru  za dřeváčky se lehce sklání žena ve starobylém čepci nad džbánem, z nějž cosi nalévá do jiné nádoby.  Nádoba je výrazně červená. Martina ji nejspíš zvolila proto, aby v tmavých obrysech zachycené postavě dodala akcent a přitom zachovala omezenou barevnou paletu. Něco červené ale najdeme i na sukni jiné ženské postavy, jež naklání džbán na obraze, jemuž dominují žlutá/zlatá a modrá.  Ta žena se totiž nevyjevuje jen z hloubi prostoru, ale  hlavně z hloubi času: ze slavné Vermeerovy malby. Podle  citace tohoto obrazu nazvala Martina ten svůj Mlékařka (2021). Polská básnířka Wisława Szymborska nadepsala jako titul své básnické ekfráze (ze sbírky  Tady, 2009;  přeložila  Vlasta Dvořáčková) jen jméno  proslulého holandského mistra: 

Vermeer

Dokud ta žena z Rijksmusea

v namalovaném tichu a soustředěnosti

mléko ze džbánku do misky

den po dni přelévá,

nezasluhuje si svět

konec světa.

Martinin obraz jako by nám připomínal, že každá kultura se nám ukazuje v dvojím rozměru:  v nezaměnitelných, ale už unifikovaných a mnohonásobně zobchodovaných  symbolech,  které na povrchu laciných věcí rozpozná každý. A pak v umění, které i přes to, že se může octnout ve stejném regále jako malované dřeváčky, reprodukováno na obálkách notýsků a kuchyňských magnetech, skrývá v sobě něco z hlubin bytí.  Třeba obezřetný pohyb mlékařky, která mléko přelévá beze spěchu, aby nepřišla ani kapka nazmar. Ve Vermeerově obraze, v prostoru prozářeném světlem a zabydleném samými dobrými věcmi,  se  vždy znovu opakuje s jistotou provedený rutinní úkon. Básnířka nám v něm odhaluje kus jistoty životní, opakování a  tedy trvání, ze kterého můžeme čerpat pocit bezpečí ještě dnes. Martina anonymizovala mlékařčinu tvář: možná jen proto, aby citace nebyla příliš přímočará.  (Podobně to dělá u obrazů Buddhy.  I  v nich ostatně pracuje s ornamentem a vysvětluje, co ji k tomu vede.) Ale třeba i proto, aby se za ni mohla dosadit jiná. Ne, ne, teď nemyslím ten pouťový výřez, do kterého zastrčíte obličej a je z vás mořská panna či hradní pán.  Chci tím říct, že si můžeme dosadit tvář ženy, která soustavně pečuje o to, aby věci tohoto světa byly v pořádku.  

Od „starých mistrů“ pokročme k počátkům moderního umění. Snídaně v Martinině ateliéru je z roku 2018. Ta v ateliéru Édouarda Maneta o 150 let starší. Když jsem stejnojmennou malbu  viděla poprvé, musela jsem se smát. Tak moc mě pobavil Martinin nápad zredukovat prostředí i předmět zobrazení. A to co do výběru i počtu objektů:  ateliér je zastoupen jen šedou stínohrou štětců v nádobách a pracovní (snad i příležitostnou jídelní)  plochou.  A snídaně? Dortíky jsou barevné, mlsné a legrační. Manetův obraz je mnohem vážnější. Interpreti se zamýšlejí nad tím, zda jde o vyznačení rodinné konstelace, jíž dominuje malířův dospívající syn, o konfrontaci domácího poklidu a znaků dobrodružství vyznačených dvěma protilehlými zátišími (ateliérové rekvizity  na jedné a stůl s pokrmy a nádobami na druhé straně). Nebo se ptají, zda jistá únava v tvářích postav odkazuje k modelům, zmoženým dlouhým sezením… Historik umění Roman Prahl (v monografii z r. 1991) nechává interpretaci otevřenou: na žánrový obraz je to výjev toporně vážný, na jinotajný zase příliš nejasný.  Můžeme o tom popřemýšlet, třeba  na snídani  u Martiny. Možná byste mohli donést kávu. Dáte si  marlenku, nebo mrkvový?   

text: Alice Jedličková

foto: archiv autorky