Ale dříve samozřejmé se stává nesamozřejmým, věci se jeví navzájem posunuté, divně pokroucené, nečitelné. Stejně jako pozadí figury na Annině pastelu je svět „tam venku“ potemnělý. Omezuje příležitosti ke sdílení nejistot, naši bližní jsou často dosažitelní jen virtuálně, jsou od nás vnějšími tlaky „odvraceni“ – podobně jako jen naznačená druhá tvář v levé dolní části pastelu. Pomatení smyslů může být znázorněním toho, co se děje v našem nitru. Naše schopnost pružně reagovat klesá, někteří z nás už se jen balí do pochybné ochranné blány, která může co chvíli prasknout – jako ta, jež se vzdouvá kolem hlavy na obraze. (Znovu mě napadá asociace s ochrannými kuklami zdravotníků: ty je oddělují od virů, ale také od trpících pacientů…) Ovšem pomatení smyslů může být i znázorněním toho, jak jsme atakováni zvenčí a jaké to má následky: Naše oči už nejsou s to nahlédnout skutečnou povahu věcí, opakovaně zkreslovanou jejich veřejnou interpretací; anebo se bolestně přivírají před obrazy, jež jsou přesvíceny „reflektory“ mediální reprezentace. Všechny tyto vjemy naše čím dál tím znavenější mysl často už nechce nebo ani nedokáže filtrovat, racionalizovat či naturalizovat – prostě jakkoli učinit snesitelnými. Podobně jako hlava Annina pastelu rudými, rozpraskanými ústy, jež se oddělují od tváře a tedy možnosti artikulace, němě voláme o pomoc. Už ani nevíme, zda se to vůbec ještě smí, a nevíme ani, ke komu vlastně. – V Pomatení smyslů Anna s maximální expresivitou, a tudíž hodně nemilosrdně znázorňuje dezintegraci té zdánlivě dokonale vyvinuté a s rozumem propojené soustavy. Důsledkem jejího narušení může být i ztráta smyslu(plnosti) vyvstávající jindy v naší mysli díky interakci s vnějším světem. Aktuální apel obrazu zůstává stejně silný, ať už si při jeho pozorování uvědomíme, co hrozí bližním volajícím o pomoc, nám samým – anebo v něm dokonce rozpoznáme zrcadlový obraz, který jsme už s uleknutím spatřili dříve. – Prázdná hlava na dalším pastelu není úlevně oproštěná, nýbrž se staženým obočím v pusté tváři jako by pátrala po něčem zapomenutém či ztraceném, bezvlasá a o to víc naze vydána na pospas své vlastní i vnější prázdnotě. Snad se jen můžeme domýšlet, že akvamarínový odstín na pozadí s sebou nese pozitivní konotaci a s ní alespoň maličkou naději.

Pastel Univerzální matka pracuje s archetypy a symboly: jejich rozdělení na motivy mužské a ženské, přijímající a penetrativní (ba i zraňující), jež jsou ve variacích předvídatelně i překvapivě rozmístěny v prostoru, je zřejmé na první pohled. A to včetně hry se zobrazením nohou figury. Ta se ve vztahu ke skutečnosti a zkušenosti spojuje s představou „utahané mámy ve vytahaných teplákách“. Ale divák nemá čas se dojmout. Výtvarnice na něj totiž současně útočí symbolickou náloží obsaženou v reprezentaci figur i v barevné kompozici. – Zkusme zahájit soustředěné pozorování obrazu zleva odshora. Tomuto kvadrantu dominuje akvamarínová: už nad předchozím pastelem jsem zadoufala, že je to barva, jíž lze přičítat nadějné konotace. Voda je přece ženský živel, a mořská voda živel kdejaké ženy, která by, ach, tak ráda na dovolenou... Modrá je barva mariánská. V kvadrantu dolním přechází akvamarín do žluté: symbolicky zlaté, královské? Nebo je to plážový písek té vytoužené dovolené? Anebo spíš expresionistická barva šílenství? Annin pastel nenechá interpretovi chvíli klidu. – Plochy a stopy červené, tmavě a tělově růžové v pravé části obrazu nelze za přítomnosti falických tvarů než spojovat s tělesností, sexualitou a jejím bolestným rozměrem. – Ale uprostřed toho všeho stojí – byť na nohou v dvojsmyslném zobrazení jakoby podlomených – vysoce stylizovaná (totiž ženstvím a mateřstvím vyznačená) figura. Její hlava je opět bezvlasá: jednak se zdá, že to je Annin oblíbený prostředek odosobnění, navíc se tu zase nabízí řada významů spojených s odstraněním ženských vlasů. Kolem černé hlavy pozorujeme jakési fialové „halo“. Je jeho barva logickým důsledkem mísení akvamarínu s růžovou, anebo je to záměrná volba fialové – mystické barvy, v křesťanské tradici spojené s adventem a půstem, s obdobími čekání, odříkání, meditace? Také kolem hlavičky minimalisticky zjednodušené figury dětské žhne růžová obruba. Nepochybně je to tím, že celá postavička vyzařuje jemné nažloutlé světlo – jako na barokních obrazech právě narozený Spasitel.
Žádné nanebevzetí černé madony v teplákách ale nečekejme. Její síla i spása spočívá v jejím náručí. Snad některý uznalý divák, jenž se dobere hlubší reflexe mateřství, dospěje k soukromému svatořečení – jedné mámy, kterou si vybere on sám.

text: Alice Jedličková

foto: archiv autorky