Odkazem k něčemu důvěrně známému, příznakem sdílené části generační zkušenosti. Figurky bývaly droboučké a často pestře malované. „Na Indiány“ jsme si v dětství hrávali ještě častěji než „na sochy“. (Jestli jsem mohla být aspoň jedinkrát Nšo-či? Ani náhodou!) Na poutích jsme zase loudili náčelnické čelenky, kovbojské kolty nebo obrázek Vinnetoua, aspoň ten docela malý… Až s příchodem další generace jsem se seznámila s plastovými vojáčky  – v barvách khaki, šedé, petrol či mdle hnědé. 

 

 

Právě tento výčet zhruba postihuje základ barevné palety maleb Terezy Liškové. Někdy do ní prosákne modrá, občas je některý motiv akcentován výraznou červenou. Důležitý motiv? Válečnický štít nebo hrot zápalného šípu. Náměty: Indiáni – kovbojové – vojá(č)ci. Napůl postavy, napůl figurky: totiž ve smyslu „dva v jednom“, ale i v rozdělení způsobů zobrazení mezi jednotlivé figury na jedné malbě. Některá se zdá být lidskou postavou, jiná je explicitně znázorněna jako figurka s plastovým podstavcem. Postava může být zobrazena v ploše, zatímco figurka je nadána nadsazenou plastičností, jakou známe z 3D digitálních animovaných filmů. 

 

 

Figurka odkazuje ke hře, a z prostoru malby i znázorněného tak činí prostor herní. Interakce postav a/nebo figurek se tak v Tereziných obrazech jeví o to více „inscenovaná“. Scénář může odkazovat k dětské hře: k rozmisťování figurek vojáčků ve vzrostlé trávě, která se v představivosti malého hráče mění v prales (malba Čekání). Jenže kde by se v trávě vzal jaguár? (Ze sady zvířátek, nebo z pralesa?) Jedna z vojenských figur je individualizována vyhrnutými rukávy a přirozeným zabarvením pleti – a najednou se nám „panáček“ před očima mění ve stylizaci amerického mariňáka. Ale stejně nedokážeme rozhodnout, kdo že ho v nasazení kryje: je to kámoš z jednotky, nebo figurka s ustaranou khaki tváří? 

 

 

Jindy je námět modelovým zobrazením výjevů, jaké si spojujeme s příběhy Divokého západu. Právě tak Tereza nazvala obraz, který v postojích figur koncentruje scénář přestřelky mezi kovboji. Patos spojený se zápasem o „novou zemi“ je na stejnojmenném obraze travestován právě užitím figurky: Postava střelce se stetsonem staženým tak hluboko, že jí není vidět do tváře, stejně jako ve filmových kovbojkách zvýrazněná jednoznačně identifikujícím stínem, není znehybněna očekáváním – ale tím, že je plastová. Skvrna pod jejíma nohama totiž není stín, nýbrž standardně tvarovaná ploška zajišťující stabilitu figurek. Ty se v Tereziných obrazech stávají znaky lidských postav, situace znakem typických způsobů jednání (situačních skriptů) – a to vše znakem velkého příběhu přisvojování nového kontinentu. 

V dalších malbách se objevují variace téměř archetypální postavy Indiána-válečníka/lovce. V obrazu Lov stojí v popředí pevně rozkročená postava s nadsazeně modelovanou stylizovanou muskulaturou, zatímco směrem dozadu plastičnosti ubývá. Při prvním pohledu se mi zazdálo, že jde o figury ve třech plánech a bizon umístěný v tom nejzazším odkazuje až k jeskynním malbám. Ale ouha – autorka si mě jen „vystřelila“: tělo bizona ani dalšího lovce neztrácejí trojrozměrnost úplně – potvrzuje ji zase stín. Takový, jaký by vznikl umělým nasvícením shora. Totéž platí pro bublinovité, gumovitě působící kaktusy, jejichž úpatí zase asociují onen stabilizační stojánek. Figurky v akci: sebevědomý válečník bez protivníka, a lovec, který svou kořist musí minout, protože ho špatně postavili… 

Tereza si ve svých malbách se zjevným potěšením hraje s vojáčky a Indiány, ale i s oscilací mezi dětskou hrou a představami dospělých. Se scénami a scénáři reprezentujícími Divoký západ, jež jsou v modelové podobě uloženy v naší individuální kulturní paměti. A také s opozicemi scénář – vizuálně efektní kompozice, postava – figurka, odosobnění postavy absencí tváře – individualizace figurky „lidskými“ rysy;  dvojrozměrnost a plasticita, plocha a prostorovost. 

 A diváka to baví. Nemusí to být ctitel Vinnetoua, jako jsem kdysi bývala já. Může to být vnímatel, který na Terezině tvorbě ocení stylovou jednotu, již provází rozmanité využití protikladných postupů. 

text: Alice Jedličková

foto: archiv autorky