Není proto náhodou, že zlomový moment v tvorbě Jana Herese představuje jeho roční studijní stáž v Indonésii. Vlivem zcela nové a intenzivní smyslové zkušenosti se zde poprvé vzdává reálných předloh a začíná malovat po paměti. Hlavním námětem jeho obrazů se stávají tradiční jávanské rituální masky, jejichž magický a částečně i démonický charakter podtrhuje téměř až jedovatě ostrými odstíny červené, oranžové, zelené a modré.

Janův definitivní odklon od zemité a tlumené středoevropské barevnosti byl posléze stvrzen jeho dalším dlouhodobým pobytem na jihu, tentokrát ve španělské Valencii. Bydlel zde ve čtvrti El Cabanyal, která se i přes přímé sousedství s mořem ubránila požíravé síle bujících plážových rezortů a zachovala si svůj autentický charakter. Inspirací se mu stal především ostrý kontrast chudinského ghetta a expanzivního a všeprostupujícího turistického ruchu.

Na jedné straně tak vytvářel uhrančivé portréty místního romského obyvatelstva, na straně druhé pozoroval anonymní tváře a postavy, které se na pláži obměňovaly v pravidelných týdenních intervalech. Plně zde rozvinul svůj zájem o lidskou figuru a zaujat kouzlem a poetikou banálních plážových scén vytvářel rychlé žánrové skici, podle nichž následně maloval. Tento postup si osvojil a začal ho uplatňovat i ve své pozdější tvorbě, kdy se již zcela vzdal reálných předloh a fotografií a skrze schematizaci a zjednodušování přípravných kreseb se dobírá výsledných tvarů. 

Jan ve své tvorbě postupuje intuitivně, nechává se vést malířským procesem a dává volný průchod svému nevědomí. Ačkoliv základní rysy jeho malířského rukopisu, jako jsou svítivá barevnost či vysoká míra stylizace, jsou veskrze neměnné, jeho tvorba není statická a vzdoruje stereotypu. Boschovská plátna promalovaná do nejmenších detailů tak střídají jednoduché barevné plochy záměrně negující prostorovost a hloubku a vlivem práce se sítotiskem se nově v jeho práci objevují například i bílá místa. Barva je pro něj především nositelem emoce a je úzce spjatá s jeho prožíváním daných témat, ale i tvorby jako takové. Kombinace akrylu a oleje mu umožňuje využívat výhod obou technik a dodržením správného postupu se mu daří vzájemně eliminovat jejich nedostatky. Nadto nezřídka využívá i spreje nebo vytváří i objekty z papíru či sádry. 

Náměty jeho obrazů mívají zpravidla souvislost s tím, co aktuálně zažívá a kde se právě nachází. Palmy a surfaře s návratem do Čech tak přirozeně nahrazují scény pramenící z jeho nejbližšího okolí, kdy se například často zaměřuje na motivy intimního partnerského soužití a vztah mezi mužem a ženou. Interakce mezi lidmi a jejich okolím není ovšem v jeho tvorbě nová a zabýval se jí už při svém studiu na pražské AVU. Ukazuje se tak, že přestože Jan neustále načerpává nové podněty a dynamicky mění styly a formy svého uměleckého vyjádření, jeho plátna podávají důkaz o hlubokém a dlouhotrvající zájmu o téma mezilidských vztahů v nekonečných obměnách. 

text: Kamila Huptychová

foto: archiv autora