O „podhoubí“ a prvním gestu

„Davide, mluvíš o tom, že zadní plán tvých obrazů je jakési ‚podhoubí‘ – prvotní chaos, ze kterého vše vychází. Jak moc je pro tebe tahle fáze fyzická? Je to čistý pud a emoce, nebo už i v tom prvním akčním gestu hledáš nějaký budoucí řád?“

Koncept dvou obrazových vrstev, který jsem začal rozvíjet na konci studií (2013), vznikl ze snahy propojit dva protipóly: chaotičnost v podobě abstraktní exprese spojit s řádem a pravidly. Svým způsobem jde o hledání harmonie a souladu, kdy si protiklady vzájemně pomáhají a vytvářejí zajímavou dynamiku.

O vlastním prostoru v Kolovratech

„V Kolovratech sis ateliér postavil doslova vlastníma rukama. To dneska není úplně běžná věc – většina umělců spíš hledá azyl v opuštěných továrnách nebo pronajatých prostorech. Jak tenhle nápad vznikl? Byla to potřeba mít nad prostorem absolutní kontrolu, podobně jako ji máš nad svými obrazy?“

Můj ateliérový příběh je takový, že ačkoli mám pěkný ateliér v Železném Brodě, kde jsem vyrůstal, není zcela kompatibilní s mým rodinným životem a každodenní tvorbou na okraji Prahy. Tak jsem si před několika lety dal dohromady stavební buňku, kterou mám blízko svého bydliště v Kolovratech. Uvnitř pracuji převážně v zimě, a jakmile se oteplí, maluji venku na zahradě nebo jezdím s obrazy někam do terénu. Nutno dodat, že se ateliér dost rychle plní, proto aktuálně koketuji s myšlenkou nějakého nového prostoru.

O vlivu místa na tvorbu

„Jak se ti v tomhle vlastnoručně vybudovaném zázemí tvoří? Promítá se fakt, že jsi tu každou cihlu nebo trám položil sám, nějak do tvé malby? Cítíš se tam víc ‚ve svém‘, nebo je to pro tebe prostě jen čistě funkční dílna, která ti dovoluje jít víc do hloubky?“

Ateliér jsem stavěl s vědomím, že jde o pracovní prostor a musí to tak zůstat. Kdybych to měl dělat „na krásu“, vypadalo by to jinak, ale hlavně bych na to při malování asi bral ohledy. Takhle na stav tolik nehledím a užívám si akčních možností. :-)

O okamžiku, kdy nastupuje systém

„V určitém momentu se rozhodneš tu živelnou plochu ‚zkrotit‘ mřížkou, body nebo liniemi. Co je tím impulsem, kdy si řekneš, že chaosu už bylo dost a je čas nastolit systém? Je to pro tebe okamžik úlevy, nebo spíš pocit zodpovědnosti, že teď dáváš světu jasná pravidla?“

Funguji obráceně. Jsem racionální a analytický člověk, ve většině případů se snažím obraz vymyslet. Dávám si před začátkem nebo i v průběhu malby různá pravidla, která se následně snažím respektovat. Bude to znít paradoxně, ale jedním z takových racionálních pravidel může být nepracovat racionálně a vytvořit část obrazu bez větší kontroly, spontánně či expresivně. Dalším pravidlem je například řídit se hodem kostky.

O bariéře a tajemství

„Tvoje sítě a rastry často fungují jako clona. Proč je pro tebe důležité, aby divák neviděl to, co je za nimi, úplně zřetelně? Máš strach, že kdybychom viděli to ‚podhoubí‘ bez filtru, bylo by příliš obnažené nebo nesrozumitelné?“

Samotné pozadí, respektive zadní plán obrazu, je pro mě v podstatě abstraktní vrstva. Ta by mohla fungovat sama o sobě, má své kvality, ale zároveň by stále na něco čekala. Přední vrstva do toho vnáší konkrétnější téma. Nejde tedy o strach něco odhalit, ale o to, že až jejich spojení pro mě vytváří plnohodnotný obraz.

O filozofii „tak i tak“

„Říkáš, že věci mohou být ‚tak i tak‘. Bojuješ někdy u plátna s vlastní potřebou mít věci pod kontrolou, nebo si tu ambivalenci a dvojsmyslnost záměrně hýčkáš jako hlavní motor své tvorby?“

Ambivalenci a dvojsmyslnost skutečně beru za své. Vychází to u mě z pocitu, že věci obecně nemají jeden pevný význam, ale mění se podle kontextu a způsobu, jakým se na ně díváme. Myšlenka „tak i tak“ pro mě není váhání, ale přijetí toho, že různé významy mohou existovat vedle sebe.

O sérii Metaformy

„V aktuální sérii Metaformy se pevné tvary ohýbají a zrcadlí. Je to tvoje reflexe na dnešní dobu, ve které se zdá, že i ty nejpevnější pravdy a struktury se nám začínají pod rukama prohýbat a měnit v něco jiného?“

Tato série je založená na jednoduchých kompozicích, hře tvarů, optických klamech a o vesmíru. Objekty se různě proměňují, nabývají na velikosti a vytvářejí monumentální kulisy pro divadlo, jehož jsme součástí. Zajímá mě zde svět, který běžně nevnímáme, ale přesto podle jeho pravidel fungujeme. Některé věci zůstávají neuchopitelné, a právě to je na nich zajímavé a lákavé. Nemyslím si, že všechno musí mít jasné vysvětlení.

 

O návratu ze Španělska

„Jak moc tě v práci s prostorem a vrstvami ovlivnil roční pobyt v Granadě? Přineslo španělské světlo do tvé ‚ostravské‘ malířské školy nějakou novou potřebu projasňování, nebo naopak touhu po ještě větším vrstvení tmy?“

Pobyt ve Španělsku bych označil za stěžejní moment ve svém životě, proto ho beru svým způsobem za aktuální i po necelých patnácti letech. Vznikla tam pro mě další životní esence, na kterou příležitostně navazuji. Rád si na ten rok vzpomenu.

O hotovém obrazu jako retrospektivě

„Tvrdíš, že ve chvíli, kdy je obraz hotov, jde již o retrospektivní pohled. Znamená to, že se z tvůrce v ten moment stáváš pouhým pozorovatelem, který se snaží zpětně pochopit, co se to na plátně vlastně stalo?“

Neřekl bych „pouhý pozorovatel“, ten autorský vztah nezmizí. Jako jediný znám a prožil jsem celý vznik díla. Po dokončení se ale moje pozice promění, už do něj aktivně nezasahuji a stávám se spíš jeho kurátorem. Zpětně se vždy ukáže, co vlastně zafungovalo, co ne a jaké byly v porovnání s výsledkem původní představy. Dokončování obrazu obvykle doprovází vnitřní pnutí obraz ještě nějak posunout a zároveň ho „neutahat“ a zvládnout uzavřít. Jakmile se to podaří, obraz se osamostatní a může jít takzvaně „do světa“.

foto: archiv autora