O světle

Honzo, narodil ses ve Švýcarsku, vyrostl v Praze, rok strávil v Indonésii, rok ve Valencii s kamarádem, přítelkyni máš z Krkonoš a nedávno jsi byl v Taipei. To je docela různorodá sbírka světel. Které z nich ti nejvíc vlezlo do obrazů — nebo se všechna nějak prolínají?

Když někde pobudu delší dobu, vždycky se to promítne do obrazů, nejen tématem, ale i světlem a celkovou atmosférou. Loni jsem byl v Maroku a navštívil duny Erg Chebbi. Byl to podobný zážitek, jako když člověk poprvé uvidí moře. Dodnes si pamatuju tu světle žlutou barvu. Když jsem se vrátil, pracoval jsem na cyklu Alenka. Třeba v obrazech Spící gryfon nebo Dopis jsem jako prostředí použil právě poušť.

O Indonésii

Rok na indonéském institutu umění v Yogyakartě není úplně standardní volba českého studenta AVU. Co tě tam přivedlo — a co ses tam naučil, co by tě Praha nenaučila?

Pamatuju si, že jsem se na to předem nijak zvlášť nepřipravoval, protože jsme s klukama měli výstavu v Nákladovém nádraží Žižkov, kde jsme vystavovali třímetrové formáty v industriálním prostoru. Přišlo hodně lidí a byla z toho i reportáž v televizi. Já jsem pak hned druhý den po vernisáži odletěl.

Do té doby to byl asi nejsilnější cestovatelský zážitek. Nakonec jsem si tu stáž ještě prodloužil a zůstal tam i další semestr, dohromady asi devět měsíců. Když jsem pak odjel do Singapuru, Yogyakarta mi začala hodně chybět, to místo jsem si opravdu zamiloval. Jezdil jsem s plátnem do džungle kolem sopky Merapi, několik hodin na skútru z města. Byly to silné zážitky. Měl jsem ateliér na studentském ubytování hned vedle školy, kolem byla rýžová pole. Začal jsem malovat javánské masky a různá božstva, hodně mě bavila stylizace wayang. Myslím, že tehdy mě poprvé přestala zajímat v obrazech realita a začal jsem hledat nějakou novou vizualitu.

 

O Valencii

Rok ve Valencii s nejlepším kamarádem — to zní spíš jako dobrodružství než studijní pobyt. Bylo to tak? A co ti to dalo malířsky?

Myslím, že bylo zajímavé, že jsme oba akorát odpromovali a cítili určité nutkání se více vyprofilovat, najít si vlastní tvůrčí přístup. Filip opustil figuraci a šel cestou abstrakce a já opustil fotografii i práci s modely a realitou. Zaměřil jsem se na stylizaci a začal zkoušet spreje a oilsticky, více propojovat různé techniky. Dělal jsem i koláže a papírové sochy.

Bydleli jsme v Cabanyalu, ve staré čtvrti u moře. První inspiraci jsem našel na ulici, kde bydlelo hodně Romů. Maloval jsem, jak kluci hrají fotbal, později jsem se posunul blíže k pláži a maloval plážové motivy. Něco ve stylu Velké nádhery od Sorrentina, večírky, okázalá krása a prázdnota, lidé fotící se na pláži a koupající se u břehu. Udělal jsem ohromné množství obrazů na papíře i velkých formátů z několika čtvrtek. Na konci pobytu jsem začal malovat na plátna. Byl nás navštívit jeden kamarád and řekl mi, že si podle mých obrazů přesně takhle Valencii představoval, což mi udělalo radost. Všechny obrazy měly specifický kolorit i atmosféru toho místa. To byl přesně ten případ, kdy se místo propíše do tvorby.

 

O Taipei

Nedávno jsi byl na stáži v Taipei — a na webu jsou hned obrazy přímo odtamtud, arahanti, buddhistická ikonografie. Přišel jsi tam s vlastním tématem, nebo tě to místo samo přeorientovalo?

Neměl jsem žádnou představu, co tam budu malovat. Ze začátku jsem kreslil všechno možné. Dělal jsem si skici z okolí, ale byl tam silný vliv Japonska, takže jsem kreslil i plakáty inspirované anime a podobně. Nejsilnější zážitek jsem měl z návštěvy jednoho chrámu. Chrámy jsou barevné, jsou tam různá božstva a mystické výjevy. Byl tam i obrovský spící Buddha nebo zahrada plná arahantů. Jedna místnost byla věnovaná posmrtnému světu, kde démoni trestali zesnulé duše.

Udělal jsem velké množství skic a začal si představovat novou sérii. Navštívil jsem mnoho chrámů, viděl jsem veliké dřevěné reliéfy různých námořních bitev i dalších motivů. Jeden z nápadů byl namalovat to novými technikami a udělat z toho moderní obraz. Po návratu jsem měl v Ostravě ve vile Hanse Ulricha velkou sólovou výstavu. Využil jsem toho a vytvořil sérii velkoformátových i středních obrazů. Některé byly i morbidní, inspirované tresty v posmrtném světě. Dalším motivem byla Bohyně Mázu bojující s drakem, nebo mýtické bytosti. U vstupu do galerie byli dva ochránci Buddhy, kteří v chrámech stojí při vstupu, aby chránili místo před špatnou energií. Stejně jsem to použil i ve své instalaci, aby ochraňovali návštěvníky galerie.

O zvířatech a mytologii

V tvých obrazech se pohybují bytosti na hranici mezi reálným a mytologickým — vlci, kirin, tygři. Jsou to symboly, nebo se ti prostě lépe malují než lidé?

Lidé se mi malují nejlépe. Dává mi největší smysl malovat lidskou postavu. Ta se zobrazovala jinak ve starověkém Egyptě než v renesanci nebo modernismu. Já ji maluji stále, ale jiným způsobem než moji předchůdci. Používám různé airbrushe a spreje a kombinuji je s expresivními tahy štětce, hledám současný vizuální jazyk. Nejtěžší je vytvořit vizuál, který ještě nikdo neudělal, a o to se snažím.

Občas si ale potřebuji od figur odpočinout, pak si rád namaluji zvíře, mytologického tvora nebo krajinu. Kirini nebo strážní lvi jsou velmi pozitivní patroni, přesto působí strašidelně. Je zajímavé, že některé kultury mají jiný estetický rámec. Možná se naše společnost snaží určitou „antikrásu“ vytěsnit, přitom je nositelem velké energie. Východní Asie mě vždy přitahovala svou expresivní a naléhavou vizualitou. Podobné je to i s barvami, u nás dáváme přednost béžovým, lomeným, monochromním tónům, někdy se tomu říká krize modernity. Mně tato estetika blízká není, intenzivní barvy se mi zdají živé.

O sérii Alenka

Série Alenka v říši divů má jasnou literární předlohu — svět plný absurdity a převrácených pravidel. Cítíš se v té absurditě doma, nebo ti jde spíš o vizuální hru s prostorem a zrcadlením?

Líbí se mi symbolika Bílého králíka a nory. Když následuješ Bílého králíka do nory, můžeš tam objevit novou zkušenost. Připomíná mi to tvůrčí proces. Lidé vždy vidí hotové obrazy, ale nejdřív se ty obrazy musí namalovat. Alenka usne a ve snu se jí zdá, že vidí králíka, kterého pak následuje. Chtěl jsem zobrazit sen. Některé obrazy jsou více konkrétní a vycházejí přímo z literárního díla, jiné jsou spíš o volných asociacích. Zrcadlovou perspektivu vnímám jako absurditu, nelogičnost. Žijeme ve světě pravidel, musíme si dávat pozor na to, jak vystupujeme a jak se oblékáme. V obrazech můžu dělat věci, které bych v běžném životě nemohl. Toto dílo bylo kritikou viktoriánské společnosti a v mnoha ohledech je stále aktuální.

O figuraci

V posledních letech maluješ hodně figury — ženy, polohy, gesta. Je to reakce na předchozí krajinné a mytologické cykly, nebo tě tělo vždy zajímalo a jen se dostalo víc na povrch?

Figura, kterou maluji posledních několik let, má u mě dva hlavní proudy. Prvním je psychologie mezi postavami, na obrazech se často objevují dvojice, páry, objímající se postavy, kde je zdůrazněná blízkost a intimita. Druhá rovina je více o tělesnosti. Obrazy jsou často erotické a zobrazují nahotu. Postavy jsem ale maloval vždycky, ať už šlo o psychologii rodinného prostředí, mé kamarády, hospodské a tramvajové motivy, plážové scény, mytologii, nebo teď Alenku.

O Miami a mezinárodním kontextu

Byl jsi na rezidenci v Miami, vystavoval jsi s Filipem Švehlou v THINK+feel Contemporary. Jak se na tvou práci díváš z té mezinárodní perspektivy — funguje česká malba ve světě, nebo se musí něčím přizpůsobit?

Myslím, že česká malba má světovou kvalitu. Vůbec si nemyslím, že bychom zaostávali. Jeden pedagog říkal, že člověk může v Čechách namalovat sebelepší obraz, ale je nás jenom 10 milionů. Člověk se do zahraničí musí „probojovat“. Už mám za sebou velké sólové výstavy v Česku, například ve Vile Hanse Ulricha, v Chemistry Gallery, Via Art a v Galerii Felixe Jeneweina. Chtěl bych se v budoucnu zaměřit na zahraničí.

O ztrátě ateliéru a novém začátku

Z nádraží Libeň, kde jsi měl ateliér, vás všechny vyhnali developeři. Teď jsi pár měsíců na Spořilově. Jak moc je pro tebe prostor důležitý — přeneslo se to nějak do obrazů?

Mám rád změny. Hlavně jsem si ve věcech udělal pořádek. Všechny obrazy jsem podepsal a archivoval. Vyházel jsem staré barvy a prázdné plechovky. Snažím se každý den po tom, co domaluju, uklízet, abych udržel ateliér v čistotě. To je teď nová věc a odměnou je pro mě každý den čisté prostředí na práci. To se mi v tom starém ateliéru, kde jsem dělal třeba i sádrové sochy, nedařilo, vypadal spíš jako z fotek od Francise Bacona, haha. V ateliéru je také příjemné světlo, nejsem zde dlouho, ale dělá se mi tu velice dobře.

O Young Real Art 

Spolu s Filipem Švehlou jsi byl první, koho jsem do Young Real Art oslovila — ještě za studií na AVU. Jak se za ta léta proměnil způsob, jakým spolu o tvé tvorbě mluvíme?

Galerii posílám obrazy, u kterých jsem přesvědčený o jejich kvalitě. Od dob studií se ale proměnil i můj přístup k materiálům. Na škole jsem nepovedený obraz klidně otočil a napnul z druhé strany, takže měl vlastně rub i líc. Dnes už takové věci vyřazuji a pracuji s novým plátnem. Používám kvalitní, pevné rámy a pracuji s nejkvalitnějšími dostupnými barvami z řady expert. V tomhle směru se můj přístup výrazně profesionalizoval. Velkou výhodou je, že se známe dlouho, takže náš vztah je přátelský a otevřený. Zároveň ale u galerie vnímám profesionální přístup, jak v komunikaci, tak ve zprostředkování prodeje směrem ke sběratelům. Díky tomu se můžu soustředit na vlastní tvorbu, což mi vyhovuje.

foto: Roman Valent pro Young Real art

+ archiv autora z jeho cest